Tehdy se svět tvářil radostně jako přívětivé prostředí k životu. Záhy se ale ukázalo, že vše bude nakonec jinak, ne tak příznivě, jak jsme čekali. Po pár letech snahy o demokracii a vytvoření mostu mezi Východem a Západem nastoupila diktatura, od 21. srpna 1968 „vylepšená“ o sovětskou okupaci.

Novou naději přinesl 17.listopad 1989. Vývoj k demokracii a začlenění do západoevropské civilizace od té doby pokračuje, i když s určitými výkyvy a chybami na kráse. Jedním z mnoha problémů, jež bychom si mnozí rádi odpustili, je rozbujení dříve neznámých odrůd zločinu, před nimiž stát dosud nedokáže občany účinně ochránit. Souběžně s nimi selhávání, ba přímé zneužívání úřadů, jež mají občany chránit. Nezákonné jednání pokleslých policistů a státních zástupců patří k nežádoucím paradoxům doby, které sice není časté, ale přesto hyzdí obraz naší vlasti jako právního státu.

Když jsem se stal v dávné minulosti opakovaně obětí trestné činnosti a policie mě nechala na holičkách, rozhodl jsem se požádat o pomoc poslance. Vytipoval jsem jako vhodnou osobu slušného člověka Petra Nečase, poslance ODS ( pozdějšího předsedu vlády, nakonec svrženého pučem, o němž hovořit jako o puči se stále jaksi nesluší). Tipoval jsem správně. Ač jsem neměl žádnou protekci, pan poslanec mě bez potíží přijal. Vyslechl mě a dvakrát v mé věci interpeloval ministry vnitra. Výsledek se sice nedostavil, ale snahu projevil.