O této akci se ovšem dozvěděla televize a levicové bojůvky Antify, které před budovou školy zaútočily na policii a strhly na svou stranu i část Afgháncových německých spolužáků. Potyčka skončila poměrně ostrou fyzickou konfrontací s několika zraněními na obou stranách. Mediální zpravodajství se jako skoro vždy obrátilo proti policejnímu „násilí“ a solidarizovalo se s azylantem a jeho spolužáky. Afghánec byl nakonec policií odveden, ale do Afghánistánu neodletěl a z policejní vazby byl po několika dnech propuštěn, i když existovalo důvodné podezření, že se bude skrývat.

Kapitulace právního státu byla završena následným rozhodnutím spolkové vlády další odsuny do Afghánistánu zastavit, protože prý – náhle – to není „bezpečná země“. Vyňati mají pouze migranti soudně trestaní a ti, kteří podle Spolkového kriminálního úřadu ohrožují bezpečnost země. Není to zdaleka poprvé, co vláda ustoupila před násilím levicových extremistů a kampaní tzv. Gutmenschen, tj. moralistů konajících „dobro“. Těchto „dobrolidí“ je v Německu obrovské množství a jejich enormní vliv vyplývá z významných pozic, které zaujímají v médiích, společensko-vědních katedrách univerzit, bohatých nadacích a ovšem v politických stranách, zejména mezi Zelenými, sociálními demokraty a Levicí. Nejpřednějším „Gutmensch“ je ovšem sama Merkelová.

Tento stav je důsledkem katastrofální německé minulosti. Zjednodušeně řečeno – po spáchání totálního nacistického zla, završeného holocaustem, se kyvadlo německých dějin po 70 letech vychýlilo na opačnou stranu, do polohy „totálního“ dobra, což mohla světová veřejnost zřejmě poprvé v plné míře zaregistrovat na podzim 2015 v průběhu migrační krize. Kyvadlo se pohybovalo zprava doleva, neboť nacismus byl a je považován za „pravici“, třebaže se jednalo o totalitní hnutí, které mělo mnoho společného s komunistickým bolševismem. Avšak němečtí nacisté bojovali proti německým komunistům a posléze proti Sovětskému svazu, takže byli neodvolatelně zařazeni „na pravici“.

Převýchova „k dobru“ začala v Německu v padesátých let zvolna, ale v dalších desetiletích nabrala na obrátkách. Mocným impulsem bylo marxistické studentské a intelektuální hnutí konce 60. let, jež z oprávněné kritiky mlčení o nacistických zločinech vyrobilo klacek na bušení do údajně „protofašistického“ systému v tehdejší Spolkové republice. V této době se zrodilo nové německé paradigma, podle něhož pravice = nacionalismus, resp. nacismus, zatímco levice = pokrok, spravedlnost, dobro a humanita. V oblasti interpretace moderních německých dějin se v 80. letech definitivně prosadila teze, že středobodem je a musí natrvalo zůstat Osvětim jako symbol historického selhání německého národa. Ta část historické obce, která – s politickou podporou CSU a části CDU – usilovala o „normalizaci“ německého historického vědomí a v zájmu politické stability a národní „normality“ chtěla rehabilitovat pozitivní německé historické tradice, odešla z tohoto zápasu poražena.