Oficiální řeči o evropském bratrství a rovnosti nebyly nikdy ničím jiným než snůškou prázdných frází a lží. Na půdě EU nikdy rovnoprávnost v zacházení s jejími členy neexistovala. Ani jednu vteřinu. Vždy tu byli ti, kteří rozkazovali, poučovali a vyhrožovali (zejména Francouzi a Němci, ale také horliví Europané ze zemí Beneluxu), a pak ti, kteří – jak pravil nezapomenutelně někdejší francouzský prezident Chirac – mají jen právo mlčet a poslouchat. Nepřekvapuje, že Německo nebo Francie nebyly při opakovaných porušeních evropských pravidel či zákonů nikdy skutečně potrestány – Evropská komise buď řízení ani nezahájila, anebo zahájila pro forma, přičemž obě strany od počátku věděly, že je to jen hra pro veřejnost.

Během migrační krize z podzimu 2015 odhalila Unie opět o něco více svou pravou tvář molocha, který nepokrytě usiluje o rozbití evropských států a ovládnutí jejich národů. Jedním z hlavních nástrojů má být masivní řízená migrace z Asie a Afriky, která je již mnoho let plánovaná v rámci tzv. Unie pro Středomoří mezi EU a severoafrickými státy. Invaze milionu migrantů v roce 2015 byla nečekanou komplikací zamýšleného pozvolného, ale trvalého usídlování muslimů, kteří by za několik desítek let nenávratně změnili demografické, kulturní a etnické poměry v Evropě. Právě to a nic jiného je totiž hlavním cílem liberální levice, jež ovládá bruselské struktury a skoro všechny západoevropské státy a která slepě nenávidí vše, co patří k tradici křesťanské, nezfeminizované a svobodné Evropy silných národních států.

Organizátoři evropské integrace vedli od samého počátku tajnou válku proti svobodě evropských národů. Čím zjevnější byly jejich nedemokratické cíle, tím výše vzlétala vznešená rétorika o prosperitě, míru, svornosti a bratrství. Po vzniku EU v roce 1992, provázeném množstvím podvodů při „plnění“ stanovených kritérií ze strany jedněch a „neviděním“ těchže podvodů ze strany druhých, se fanatičtí centralizátoři na čele s tehdejším předsedou Evropské komise Delorsem rozhodli za každou cenu zrealizovat svou absurdní utopii: vtlačit 20 a více rozdílných národů do kadlubu centrálního superstátu. A to co nejrychleji. Výsledkem byla jedna fatální chyba (euro) a jedna katastrofa (Schengen). Zrušit vnitřní hranice a nezabezpečit přitom důkladně hranice vnější může jedině struktura, která nemá žádné voliče, žádný lid a žádnou odpovědnost. A protože nic z toho nemá, postrádá také elementární sebereflexi, jak dokazuje každé další rozhodnutí či návrh Evropské komise.