Slovenská koaliční trojka, nepochybně zbabělá a zastrašená Bruselem, stačí si přečíst rozhovor s financministrem Miklošem v českých lidovkách (chybu s přijetím eura ani dnes nepřizná a Slováky straší nedozírnými důsledky), tohle neuměla a možná ani nechtěla, přestože možností měla několik, a raději natruc postavila všechno na hranu hlasování o důvěře - a padla. Dobře ji tak, když je hloupá!
A přesto škoda, vždyť si tvrdším postojem měla a mohla vyjednat výjimku.
A co na to slovenský volič? Ten, na rozdíl od českého, který je chytrý jen proto, že nemá euro, musí být pořádně zmaten. Už tím, že slovenská média a zbabělí politici dělají z podtatranského hrdiny Richarda Sulíka politického autistu a fackovacího panáka, ale jistě i proto, že v ekonomii neznalé populaci, musí do jisté míry záviset občan na víře a bohužel důvěřovat své „elitě." A jak si má vysvětlit, že všechny státy eurozóny rozšíření eurovalu bez problému schválily, stejně jako jej podle podivného ústavního pořádku na druhý den v potupném reparátu padlé vlády odhlasovala velká většina slovenského parlamentu? Je snad předseda strany Spravedlnosti a svobody jediný pan neomilný? Není náhodou zaťatý primitivní fundamentalista, jak píšou někteří čeští komentátoři? Jenomže tady už nešlo jenom o pravdu ekonomickou, ale o problém morální a vpodstatě dokonce absolutní, který jeho postoj ospravedlňuje. Odkdy prosím mají chudé státy v tzv. solidární unie dotovat bohaté? A navíc řecké podvodníky. Tahle první vzpoura svědomí je nejen slovenský problém, ale i celé Unie, a proto jsou slovenské otřesy možná předzvěstí velkého celoevropského zemětřesení. Tuhle krizi totiž nakonec zaplatí každý z nás.
Vysvětlení proč může mít jeden pravdu proti všem je poměrně prosté, přestože tomu tolik lidí v sekularizované Evropě nerozumí. Je totiž třeba pochopit, co je to víra, ale ne ta transcendentální, ta světská. Od Západního schizmatu (1378 - 1417), velké krizi papežství, ve které sehráli i Češi svou roli (Kostnice 1415), se postupně hroutil středověký dualismus moci světské a moci duchovní, který udržoval moc světskou v podřízeném postavení pragmatismu - nedovoloval ji, aby se příliš pletla do nebezpečných věcí duchovních, od toho tu byla církev. Pád papežské „neomylnosti" dvou papežů a vzniklé vakuum přispěl k růstu světských ideologií založených na víře - humanismu, racionalismu, osvícenství, nacionalismu, socialismu, nacionálnímu i internacionálnímu socialismu, až po tu dnešní víru v europeismus - jeden evropský národ pod vládou nadnárodní vlády národních politiků a permanentní byrokracie. Proto má evropská unie založená na modelu katolické církve své koncily, svůj sbor kardinálů vyslanců, své konkláve, synody, své dogmatické komise, kanonické právní soudy, své svátky i svého trojjediného boha - unie, integrace, euro. Laikům ponechává jakousi farní lokální autonomii, ale do svého mocenského centra přihrne jenom věřící. A tak musí kariérní politici dělat kariéru mezi dvěma póly. A proto Radičová, Mikloš i Dzurinda se navzdory všem svým původním předsevzetím a představám vrací z Bruselu převychováni a svým spoluobčanům vyhrožují blíže nespecifikovanou tragédií. Takový je pozitivistický fundament téhle víry - jakmile je dohoda ústředního výboru Merkózy na světě, platí pro všechny parlamenty.
Jenomže za ideologickou dohodou vidíme názorně chování popíračů nepříjemné reality. Nejdříve mýty o Řecku a evropské solidaritě, která nepřipustí bankrot ani v eurozóně. Politici se museli vymlouvat, aby zakryli krizi hypoteční, protože banky kupovali masivně státní (neriskantní) dluhopisy. Nepomohly ani další nákupy ECB a půjčky na zástavu za ještě drahé dluhopisy ani menší odpisy bankovních ztrát za Řecký dluh. Teď aby voličům vysvětlovali, proč mají znovu platit podruhé za banky a proč je nezachránili rovnou i s úpisy. Velký problém teď čeká hospodářsky slabší Francii, které hrozí navýšení a tím i zdražení státního dluhu neboť má jižních obligací relativně nejvíc. Jediná šance tisknout inflanční peníze, dá-li se na něčem tak strašlivém vůbec dohodnout. Oddálení bankrotu Řecka (dotace do pomalu klesajícího nafouklého státního provozu) bude teď stát zhruba desetkrát tolik, než kdyby ideologie nebylo, zločinná vláda vyhoštěna byla z eura a dluhy solidárně odepsány. Pozdě bycha honit. Ale ani bankrot v eurozóně ani přiměřenější státní výdaje a vyrovnaný rozpočet vnitřně slabým ekonomikám se silným eurem nakonec nepomůže. Společná měna bude mít vždycky špatnou jednotnou úrokovou míru a ta povede ke špatným investicím a další krizi. Neznám ekonoma, jenž by tuhle pravdu nepřiznal, je-li však věřící, bude tvrdit, že to severní Evropa utáhne. A tak proti víře v samospasitelné euro stojí neúprosná logika a fakta ekonomie (i Sulíkova fundamentální nepolitická pravda), a přestože neznáme poločas rozpadu, ani nevíme jak to bude probíhat, nakonec budovatele jednotné eurozóny porazí.
A tak se nedivme, že ti, kteří to pochopili mají nekompromisní problém svědomí.
Psáno pro Týždeň, 24.10. 2011. Vyšlo na blogu aktualne.centrum.cz. Publikováno se souhlasem autora.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alexander Tomský
