Zničila aristokratický i měšťanský liberální svět s jeho veřejnými ctnostmi důstojnosti (hierarchie, respekt, solidnost, etiketa) i s jeho naivní vírou v civilizační pokrok a v hrůzných jatkách mechanizované války ničila víru v Boha a tím pádem i lidské milosrdenství. Urychlila sekularizaci Evropy a zrodila totalitární běsy společenského a kulturního rozpadu. Nevíme sice, co by bylo, kdyby nebyla a zda-li by destrukce v nějaké jiné formě, nastala tak jako tak, protože virulentní ideologie kolektivismu (rasismus, eugenika, nacionalismus, socialismus, imperialismus) by jistě nahlodávaly tradiční liberální společnost tak jako tak. Racionalismus osvícenství, jak dnes už víme, by nebyl tyto síly zastavil. Tragédie Velké války nakonec obrátila kolo dějin k opačnému extrému poválečného individualismu. To už je ale jiný příběh.

Důsledkem první války je relativismus a to nejen morální ale i intelektuální, zvláště v humanitních oborech, kde fakta třeba pečlivě vážit a třídit na ona zásadní a vedlejší, aby pro stromy byl viděn i les. Na rozdíl od empirické vědy, kde vědec hledá, co se dokáže dokázat samo, je každá humanitní „disciplina“ otevřená i těm, kteří chtějí za každou cenu zaujmout. Typicky absurdním příkladem revizionismu pravd známých a dávno intelektuálně ověřených je kniha profesora Christophera Clarka Náměsíčníci, která zastínila práce historiků, rovněž vydaných k strašlivému výročí (Norman Stone - WWI, Max Hastings - Katastrofa, et al). Dnes, tak jako v umění, se cení originalita, jakkoli absurdní. Pravdy známé a ověřené jsou pro média nudné a jejich zpochybňování je na výsost výdělečné.

Podle Clarka válku způsobila především politická imperiální rivalita a vzájemné zápolení evropských mocností (Trojdohoda x Trojspolek 1907) a jejich zaslepenost. Všichni totiž náměsíčně, nepoučení krvavou americkou občanskou válkou, věřili, že ta v Evropě bude poměrně krátká a bezbolestná a šli do ní s nadšením. To je jistě pravda, iluze jsou nebezpečné a hrají značnou roli. Hlavní imperiální státy Anglie a Francie se však během století nasytily državami v zámoří, jejich entente byla defenzivní a spojenectví s Ruskem mělo zastavit Německo. Mladé agresivní imperiální Německo (1870) mohlo expandovat pouze ve výbušné jižní nebo východní Evropě a to buď nepřímo podporou Rakouska anebo válkou s Ruskem. Německý historik Fritz Fischer už dávno dokázal (1961), že po odchodu Bismarcka z politiky (1889) byla německá vládnoucí třída válkou posedlá, vláda čekala jen na příležitost a plán expanze měla podobný tomu nacistickému.

„Německo,“ píše Max Hastings, „sice nebylo absolutistickým státem podle ruského modelu, připomínalo však militaristickou autokracii. Nejmocnější institucí ztělesňovala armáda.“ A dodejme, že ta byla zcela nezávislá na parlamentu, který neměl vliv na zahraniční politiku. „Šéf generálního štábu Moltke byl přesvědčen, že zastává nejúctyhodnější postavení na světě, protože se ani on ani jeho armáda nezodpovídá politikům, jedině císaři“ (ibid).