Dávám mu za pravdu. Své vidění situace doma a ve světě pravidelně zveřejňuji a tak se setkávám s reakcemi. V elektronické poště, na sociální síti, na ulici, v samoobsluze. Zkrátka ve veřejném prostoru. Vždy to bylo vypjaté, někdy na ostří nože. Mohu ale potvrdit, že v posledních přibližně dvou letech vypadají tyto střety stále víc jako mimoběžné aktivity dvou zcela rozdílných světů.  

První vyvrcholení nastalo během kampaně před přímými prezidentskými volbami. Zvláště před druhým kolem. Kdybych bral doslova tehdejší vodopád zášti od zastánců a přesvědčených voličů Miloše Zemana, tak bych asi přestal cokoli veřejně říkat. Není ale důvod. Náhradní život, v němž by bylo vše idylické, mít nebudu a nevyužít toho, že stále žijeme v zemi, kde každý smí říci svůj názor, by bylo hloupé.  

Problém ale spočíval v tom, že nešlo o konfrontaci faktů a z nich vyplývajících názorů. Tato půda odpůrcům nevyhovovala. Pracovaly emoce, utkvělé představy, stereotypy, křivdy osobní a historické a především absence úcty k oponentovi, který může mít jiný názor.  

V těchto dnech ale rozdělení společnosti, o němž mi napsal můj známý, dosahuje mnohem větších a bolestivějších rozměrů. Nejde již o to, kdo bude zvolen hlavou státu. Rozkol zasahuje podstatu. Střetly se dvě koncepce české národní společnosti. A jako z různých planet tu jsou na jedné straně zastánci liberální demokracie propojené s pevným umístěním Česka v euroatlantickém společenství a na straně druhé občané překypující nespokojeností až hněvem, protože jim tento stav hrubě nevyhovuje.  

Katalyzátorem se stala ukrajinská krize a vztah k Rusku. Je tak dnes pouhým okem vidět nepoměr mezi snahou dobrat se co nejvěrohodnějšího vysvětlení příčin a možných následků největší bezpečnostní krize Evropy po druhé světové válce – a tvrdošíjným odmítáním vidět cokoli přesahující prostor zažitých představ o Rusech, Američanech, Němcích a světovládě, kde se mísí zbytky komunistické výchovy s prastarými národními strachy a mýty.  

Aktuálně znějí slova Karla Čapka: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo... Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré... Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání.“  

Tvrdá zkouška, během níž se lámou představy mnoha lidí o tom, v jaké to společnosti vlastně jsou, stále trvá. Během ní se rodí tvrdé poznání: Ať ta zkouška dopadne jakkoli, budeme muset vedle sebe žít dál. I když je nám dnes z těch druhých na zvracení.  

Autor je komentátorem deníku Právo.