Člověk se vždy nejlépe ztotožní s něčím problémem, když je to zároveň i jeho trampota, s kterou si – doufejme dočasně – neví rady. Takže doznávám: též nevím koho volit.
A ne že bych byl korouhvička, která mění názory podle módního trendu. Osmělím se říci, že ve svém věku už vím, co chci od života i od politiky. Jenže je tu problém, pánové, jak říkával laboratorní potkan Eda ve večerníčku Krysáci.
Strana, která by zcela splňovala mé požadavky, na současném trhu není. Nemám zároveň citové, natož členské pouto k žádné z partají nebo hnutí, které se nám v této předčasné volební kampani nabízejí.
Přitom toho nechci až tolik. Lpím na liberální parlamentní demokracii. To se dá udělat první rozřazovací kolo docela hladce. Jenže ani po tomto počátečním třídění není problém o nic menší a řešení se stále ztrácí v mlze.
Jako novinář dlouhá léta sledující politiku mám přitom výhodu i nevýhodu v porovnání s občanem, jehož profese stojí na žebříku společenského respektu výš než ta moje, která je podle posledních průzkumů veřejného mínění na dně vedle uklízečky a poslance českého parlamentu.
Občan si může vybírat podle myšlenek, které strany propagují. Podle jejich slibů. A podle toho, jak se mu jednotliví představitelé těchto stran jeví. Ano, jak se mu jeví. Na to ale mají politici štáby expertů, kteří budují jejich obrazy, u nichž je shoda s realitou dobře když deset procent. Úprava pochopitelně probíhá směrem k thymolinovému vylepšování chrupu, tváře a charakteru.
Jenže já ty politiky zpravidla léta znám a vím, jací ve skutečnosti jsou. Práce politického novináře je nejlepší cestou, jak upadnout do cynismu, protože se vám otevírají úžasné hlubiny lidských povah na samém vrcholu mocenské pyramidy.
Cynismu sice stále odolávám, čemu však odolat nedokážu, je pohled takzvaně do talíře. Přitom by tolik nevadilo, že vím, jaké jsou lidské slabosti až ohavnosti tohoto kterého politika. Vidím totiž, jak jeho vlastnosti komolí až ničí myšlenky, které má prosadit pro lidi. A jak se často výsledkem stává rostoucí napětí ve společnosti.
Tyto předčasné volby jsou tímto napětím poznamenány mimořádně. Právě proto mají tady šanci strany a hnutí, které nikdy volit nebudu. Nastupuje ale další voličské dilema. Dát hlas subjektu, který vypadá sympaticky, ale o němž vím, že neprojde a můj hlas dostanou ti, které ze zásady nesnáším?
Nebo se mám úplně převtělit v počítač, vykalkulovat, kdo a jak by nejlépe dokázal zastavit trend, který si v žádném případě nepřeji, a pak hodit lístek straně, kterou nemusím, ale byla by aspoň chabou nadějí, že půjde mým směrem?
A tak se tím stále dokola zabývám. Čas ještě mám. Vím ale, že k volbám jít musím. Jde tentokrát, po listopadu 1989, o nejvíc v nejnovějších dějinách.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
