V konfrontaci s dosavadními zvyklostmi přichází podnět na první pohled poněkud předčasně. Ale sledujeme-li frekvenci aktuálních témat v médiích, nejčastěji se u nás diskutuje o uprchlících a právě o Miloši Zemanovi.

Dochází přitom k jistému rozporu. Zatímco ve výzkumech veřejného mínění hodnotí prezidenta kladně kolem dvou třetin dotazovaných, komentáře o něm jsou z osmdesáti až devadesáti procent kritické. Výrazně lépe ale vnímají Zemana lidé na sociálních sítích. Charakterizuje to i naši mediální scénu. Jde o zajímavý a z politického hlediska pozoruhodný sociologický jev stojící za interpretaci.

Bez ohledu na to, jestli se nám líbí, nebo ne, asi bychom se ve své většině shodli, že Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman jsou přinejmenším nejznámějšími politiky uplynulého více než čtvrtstoletí. Navíc možná nejpodstatněji ovlivnili i dění v ČR. Proto nemohlo být překvapením, že se ocitli i na Hradě.

Každý z této trojice reprezentuje konkrétní úsek polistopadového vývoje. Havel disidentského, v němž porážkou Alexandra Dubčeka potvrdil, že další směřování země nenaváže na pražské jaro. Klausovo zvolení bylo vítězstvím pragmatismu, kdy se do popředí dostaly ekonomické otázky. Jeho model ale selhal. To se negativně odrazilo v sociálním klimatu a vytvořilo prostor pro Zemana.

Zatímco vztahy mezi Klausem a Zemanem se ve srovnání s minulostí pro shodu v postojích k uprchlické krizi a k zahraničně-politické orientaci sblížily, o to ostřeji se vyhrotila konfrontace mezi nimi a jejich stoupenci a zastánci Havlova odkazu. A protože u moci zůstal jen Miloš Zeman, ostří kritiky se obrátilo proti němu. V dobré víře, že obsazení postu prezidenta osobností jim blízkou by posílilo jejich postavení.