Dispozice jednotlivých zámeckých místností velmi přála komorním skupinám návštěvníků. Víc jak dvacet lidí ve skupině znamenalo, že si lidé stáli na hlavách. Sice jsme se v sezóně naběhali jako psi, ale na druhou stranu jsme si my, průvodci, i návštěvníci mohli víc prohlídku zámeckých komnat užít. 

Jedno sobotní dopoledne jsem při prohlídce hned v první místnosti zkameněla a oněměla. Od dveří se na mne mile usmívala krásná, vrásčitá tvář člověka, jehož televizní pořady - kdyby mne laskavý čtenář ráčil přerazit, nevzpomenu si, jak se jmenovaly, snad V. V. Štech vypravuje? - mě vždycky přikovaly ke křeslu. Nic netušící skupinka návštěvníků mne se zaujetím sledovala a bylo zcela jasné, že pokud se okamžitě něco nestane, půjdou korporativně žádat o vrácení vstupného. 

Ač jsem byla dokonalé house, seplo mi a pana profesora jsem jednak třesoucím se hlasem přivítala, jednak jej docela drze poprosila, zda bychom si nemohli vyměnit místa. Mohli. Pan profesor usedl do rokokového křesílka a rozhovořil se. Protože ale prohlídky na sebe vzájemně navazovaly a pro každou místnost byla určena doba pro výklad, velmi záhy se na nás dobývala další skupina návštěvníků. Protože noví přišlí remcali, že by měli přijít o výklad pana profesora, pozotvírali jsme dveře, ticho bylo jak v hrobě a pan profesor vyprávěl a vyprávěl. Pan profesor byl tak laskavý, že s námi všemi vyšel i do posledního patra zámku, kde byla umístěna galerie, a i tam byl ochotný nám povídat o jednotlivých autorech. Přesto, že bylo patrné, že jej výklad unavuje, v očích mu zářily hvězdičky a jsem si jistá, že pro všechny, kteří přijali účast na tom neobvyklém a nečekaném výkladu, to byl velice nevšední zážitek. Jen velmi neradi jsme se s ním loučili. 

Dalším z návštěvníků zámku, který rozhodně nebyl řadovým, byla sovětská rozvědčice, majorka Maria Alexandrovna Fortus. Myslím, že to bylo v roce 1973, v čase, kdy jen málo kdo jásal při pohledu na sovětskou uniformu. 

Ani naše kastelánka nejásala, když mne hnala před vstupní dveře, abych šla zjistit, kdo že se nám to v sovětské uniformě courá po parku. U velkého šeříkového keře stála drobná, malá osůbka, samý metál, samá vráska. Opatrně jsem začala zjišťovat, kdo to je, kde je zbytek delegace, kde jsou naši straničtí zástupcové a hlavně, co ji k nám přivádí.