Typické pro dnešní politickou situaci je, že si nikdo moc nevšiml dvacátého výročí přeměny někdejší prokuratury na státní zastupitelství. V lednu 1994 šlo o absolutní zlom ve vývoji české justice, protože byl opuštěn sovětský model širokospektrální státní žaloby, řízené přísně monokraticky, kde byl generální prokurátor obdařen monarchistickými pravomocemi typu možnost zasahovat do živých případů a obracet směr jejich vyšetřování.

Vycházelo to z komunistického vidění justice, kde možná formálně na vrcholku pyramidy byly soudy, ale ve skutečnosti fakticky hlavní justiční orgán byla prokuratura, od jejíž „dobře míněných doporučení“ se soudci příliš neodkláněli. Nehledě na to, že prokuratura byla daleko více pod politickým vlivem, přesněji řečeno její vrcholní reprezentanti byli politiky svého druhu.

Závidím státní zastupitelství

Před více než dvaceti lety přišel tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Novák s odlišným konceptem, založeným na vnitřně decentralizovaném státním zastupitelství, s velkou mírou nezávislosti jednotlivých složek, přičemž Nejvyšší státní zastupitelství (a nejvyšší státní zástupce) mohou dohlížet jen na věci o jeden stupeň nižší (tedy na vrchní státní zastupitelství) a jinak plní spíš metodickou a koordinační roli.

Tento model rozpracoval do podoby zákona zkušený právní odborník, profesor Zoulík. Zpočátku se to setkalo s obrovským odporem bývalých funkcionářů prokuratury, obzvláště těch vojenských, kteří ze dne na den ztratili „roli bohů“ v justičním systému, na něž si v minulosti tak rádi hráli.

Když se na podzim 2013 konala v moravských Čejkovicích konference o politice a justici v českých zemích a na Slovensku, vystoupil zde také slovenský exministr spravedlnosti a vnitra Daniel Lipšic, který barvitě popsal vady uzavřeného systému slovenské prokuratury a na závěr řekl, že Čechům závidí koncepci státního zastupitelství.