Před pár dny se o ní prezident Miloš Zeman nelichotivě vyjádřil jako o chudince, ale toto označení není od hlavy státu vůbec spravedlivé, protože k chudince má Lenka Dusilová opravdu daleko. I přes to, že je v českém rybníčku šedou myší, ve světě o ni jeví zájem i tak velký gigant, jakým je Čínská lidová republika. 

Jak byste Čínu charakterizoval, kromě toho, že má nejvíc obyvatel, přes padesát národností, mimo jiné zde žije víc Mongolů než v Mongolsku, dvanáct milionů muslimských Ujgurů a je zde i Velký Tibet, který je větší než ten tradiční a zabírá asi šestinu Číny…?

„Říše středu, jak se s oblibou říká, je zemí symbolů a obrazů. I písmo má obrázkové. To je třeba mít neustále na zřeteli, její vertikální i horizontální polohu. Nebe, příroda a tady jsem já. Jsou prostě vertikální. Jsme schopni se obohatit navzájem, i když my jsme horizontální, hodíme to na počítač, přes čísla a slova… Zažijete tady spoustu symbolů a musíte se v nich vyznat. Třeba u příležitosti rautu na počest založení ČLR jsme dostali stůl č. 93. Další výmluvný obraz diplomacie. Hned vás musí napadnout, že loni to bylo stůl č. 130. Nikdo o tom nemluví, ale výpovědní hodnota tohoto faktu je zřejmá… Můžete být rádi, že vás pustili do Tibetu. Pro velvyslance je to složitější – jednou za čtyři roky pro nás uspořádají výlet na určitá místa…“

V čem může vidět Česko přínos v kontaktech s Čínou a obráceně?

„My naštěstí nejsme v situaci, kdybychom potřebovali pomoc čínské ekonomiky tolik, jako některé jiné země. Usilujeme o rovnocenný obchod, ale současně sázíme na kulturní dialog. Pořádáme výstavy fotografů či malířů, jsme hosty mezinárodních festivalů básníků. Skvělý malíř Tomáš Císařovský, katolický básník Petr Borkovec či neotřelý fotograf Václav Jirásek. Nikdo totiž neví, jak se tato země, která má miliardu a 360 milionů obyvatel, dále vyvine. Musíme si uvědomit, že Čína je mistrem obřích skoků – z chlapce se najednou stala dospělým člověkem, a ani ona sama neví, jak tyto nové parametry zvládne. Co s touto novou silou. Schizofrenikem doufám, že nejsem. Snažím se totiž své vlastní názory tlumočit domovu tak, aby se mohly stát příspěvkem pro formování našich pozic. A mám pocit, že se to často daří…“