Vaše Eminence,

protože se blíží Vaše 90. narozeniny, jsme povinni Vám znovu připomenout katastrofální situaci v církvi i to, co pro ni i pro svou duši ještě můžete udělat.

Vy jste byl přímým účastníkem (peritem) II. vatikánského koncilu.

Jaké ale byly duchovní kořeny II. Vaticana? Koncil prosadil Jan XXIII. pod heslem „aggiornamento“. Jan XXIII. (Angelo Roncalli) byl jako profesor v semináři v Bergamu v roce 1911 usvědčen z hereze modernismu. Benedikt XV. Roncalliho rehabilitoval, takže se dostal do Společnosti pro šíření víry a zároveň učil v římském semináři. Pius XI. pak Roncalliho jako heretika izoloval tím, že ho poslal jako apoštolského vizitátora do Bulharska a Turecka. Tam byl od roku 1925 do roku 1944. Pak ho k všeobecnému překvapení, zřejmě pod tlakem zednářů, Pius XII. určil za apoštolského nuncia v Paříži. Zde vešel do úzkého př átelství s předním zednářem E. Herriotem, starostou Lyonu, a předsedou Národního shromáždění. Toto přátelství se zednáři mu otevřelo cestu k další kariéře. Před konkláve nikdo s Roncallim nepočítal, on sám se ale později prozradil: „Byl jsem si jist, že z konkláve vyjdu jako papež.“ Vzápětí nečekaně svolal II. vatikánský koncil a moderování předal liberálním teologům. Tím se postaral o vzkříšení ducha herezí modernismu odsouzeného sv. Piem X. Pavel VI. potvrdil koncil i s herezemi synkretismu obsaženými v deklaraci Nostra aetate. Byla tak vyhlášena úcta k pohanským kultům, de facto i k jejich démonům. Tím nastal konec pravdivé misie a otevření církve antimisii buddhismu, hinduismu a islámu. Katolická církev i křesťanští politici začali propagovat pohanský multikulturalismus.