Pane doktore, konflikt kolem Íránu a Hormuzského průlivu ukazuje, jak rychle se vzdálená válka promítne do cen energií i ekonomiky v Evropě. Nežili jsme poslední roky v iluzi, že geopolitika je něco, co se nás dotýká jen okrajově?

Vzhledem k tomu, kolik různých „veselých zážitků“, jako byly výpadky dodávek antibiotik nebo čipů, jsme si zažili už za covidu a po něm, by to byla opravdu hodně velká iluze. Když teď zvednete oči od obrazovky, rozhlédnete se po místnosti, kde sedíte, a začnete počítat předměty kolem sebe, jenom menšina jich bude z Evropy a ještě daleko menší menšina z České republiky. Co se zemí původu týče, dominovat bude nejspíš Čína, ale uvidíte i všelijaký Bangladéš, Turecko a podobně.

Do globálních dodavatelských řetězců jsme zataženi až až, samozřejmě se u nás všechno vzápětí projeví. Ona to ale není úplná novinka. První opravdu globální válka byla už sedmiletá válka v 18. století, do které byla zatažena jak naše země, tak evropské kolonie v Indii, tak budoucí Kanada a podobně. Od té doby se dá říci, že i „rvačka“ na opačné straně zeměkoule má šanci projevit se u nás. Dneska je to spíš jistota.

V Evropě se vedly tvrdé spory o zákaz spalovacích motorů a Green Deal. Vy ale naznačujete, že o osudu těchto motorů se dnes možná víc rozhoduje v Hormuzu než v Bruselu. Může právě současná krize nakonec „rozhodnout za politiky“?

To tak bývá celkem často. Tak dlouho sedíte za stolem a vymýšlíte papírové konstrukce, až se v té realitě stane něco, co vám udělá škrt přes rozpočet.

Válka přímo v oblasti, odkud se vyvážela čtvrtina světové spotřeby ropy, samozřejmě bude mít vliv všude možně. Ona se ta ropa a plyn nepoužívá jenom k pohonu osobních aut, ale například i k výrobě hnojiv a vaření jídel v domácnostech. Odpovězte si sám, jestli pro miliardové země, jako Indie, bude větší prioritou zajistit, aby nepropukl hlad, nebo zajistit, aby bohatší Indové mohli i nadále jezdit do práce Mercedesem. Myslím, že odpověď je jednoznačná.

Z průmyslového a spotřebitelského hlediska už Evropa není tak důležitá jako dřív a čím dál důležitější se stává Asie. Těm Asiatům dávno nic nenadiktujeme, je jich 10x více než nás, a brzy to bude spíš naopak – rozhodnou se oni a my se budeme muset přizpůsobit.

Růst cen ropy a energií může zároveň posílit argumenty, že je nutné se od fosilních paliv odstřihnout. Nehrozí ale opačný efekt – že drahota a tlak na životní úroveň vyvolají odpor vůči zelené transformaci?

Vůbec se nedivím, že zelená transformace po evropském vzoru je už teď nepopulární. V nejlepším případě se na ni dá uplatnit ten výrok Viktora Černomyrdina, že „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“. Zelené strany na Západě – ono ostatně i u nás, ale u nás jsou chválabohu Zelení velmi slabí – jsou posedlé myšlenkami typu „odstavit existující jaderné elektrárny, které dobře sloužily po celá desetiletí“, a pak jsou výsledkem pekelné účty za elektřinu.

Bohužel jsme teď v té Evropě zaseklí v jakési pozici „napůl“, kdy už nelze pořádně couvnout, ale nalajnovaná cesta dopředu je také drahá a komplikovaná, právě proto, že ji plánovali spíš politici než lidé z praxe. Například ty černouhelné doly odstavené před 10, 20 nebo 30 lety už by bylo extrémně drahé zprovoznit, zmizela i nezbytná podpůrná infrastruktura jako učiliště, pomocné výroby… Je to asi stejně realistické jako začít znovu v Kutné Hoře těžit stříbro nebo v Jáchymově razit tolary.

Ale právě ta evropská posedlost větrníky a soláry – které dávají nějaký smysl ve slunném Španělsku, ale podstatně míň v zamračeném severním Německu – zase vedla k tomu, že nemáme připravené spolehlivější a modernější alternativy typu malých modulárních reaktorů.

Trochu mi to připomíná jednu knihu, ve které se snažili stěhovat sofa z přízemí do prvního patra, zasekli se s ním na schodišti, a už s ním nehnuli tam ani zpátky. Pak museli při každé cestě nahoru i dolů to zaseklé sofa přelézat. Tam někde jsme zhruba s našimi evropskými zelenými plány. Dost nepohodlná pozice.