Petr Pithart, premiér „sametové revoluční“ české vlády v úvodním slově prohlásil: „… nemohli jsme komunistickou stranu zakázat, protože to nikdo nechtěl – veřejnost to nežádala…“ Jaromír Štětina odpověděl, „...v iniciativě předložené vládě žádáme, na podkladě činnosti a programu Komunistické strany Čech a Moravy, pozastavení činnosti této strany…“

V takovém tónu se nesla celá debata obou pánů. Ani slovo o podstatě problému, že Strana – organizace s touto značkou, půl století ovládala náš stát a zemi, sloužila cizí mocnosti, že je ta strana odpovědná za stovky politických vražd, statisíce vězněných, okradených, za rozvrat hospodářství, morálky, za likvidaci mravní a intelektuální elity země.

Přihlásil jsem se v diskusi a více než třem stovkám přítomných studentů jsem řekl: „Vy jste budoucí právníci, interpreti zákonů a práva, mohli byste rozumět argumentům, které předložím. Jako poslanec parlamentu jsem měl možnost pozorovat v průběhu devadesátých let proces ‘obnovy‘ demokratických poměrů a právního stavu v naší zemi. Vyvodil jsem závěr: Když člověk jako jedinec překročí hranici, poruší zákon, udělá to, čemu říkáme zločin, musí být potrestán. Nestane-li se to, jsou-li takové činy tolerovány, natož honorovány, je to konec civilizované společnosti. Působí-li lidská organizace půl století jako platforma, organizační garant zločinného jednání, slouží cizí moci – musí být zakázána. Nestane-li se tak, je to počátek konce kultury a civilizovaných poměrů. Proto musí být komunistická strana zakázána.“

Student řídící rozpravu mi odebral slovo a, více mě do rozpravy nepřipustil. V dalším průběhu Petr Pithart bez návaznosti na to, o čem právě šla řeč, prohlásil. „Za nic, co jsem v té době dělal, se nestydím.“ Třikrát to opakoval. Hlásil jsem se a chtěl odpovědět: „Pane doktore, já se styděl za vás.“

Tristní na celé atmosféře večera bylo, že z dotazů studentů byla patrná neinformovanost, ze strany tohoto společenství mladých lidí nepochopení klíčového problému „posametové“ společnosti. Neuvědomění si skutečnosti, že v naší zemi nebyl učiněn ani pokus o poctivé vyrovnání se zločinnou minulostí. Ani náznak jasného oddělení se od zločinů a zločinců té doby. Vše, co se kolem problému v „posametové“ době na veřejné scéně dělo, o čem se řečnilo, byly prázdné řeči. Nebyla vůle k jasnému oddělení se od zločinné minulosti, k nastavení kroků ke změně.