Kdyby se Tomáš Garrigue Masaryk zázračně probudil do začátku roku 2013, pár věcí by ho asi překvapilo. Kupříkladu to, že Československo dávno neexistuje, že Češi a Slováci jdou už dvacet let vlastní cestou. Byl to on, kdo tvrdil, že státy se udržují ideály, ze kterých se zrodily. Byl to on, kdo v ideál československý upřímně věřil.   

Kromě sametového rozchodu by se ale možná podivil i nad tím, že nedlouho po jeho smrti se Evropou přehnala druhá světová válka, a že po ní občané českých zemí volili komunisty, před kterými tatíček Masaryk docela důrazně varoval. Ba co víc, že ty komunisty volíme dodnes, i když nás na čtyřicet let obehnali ostnatým drátem.   

Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1918
Foto: Josef Jindřich Šechtl

Ideál československý měl pragmatické důvody. Ale fungovat mohl pouze za předpokladu, že ho vezmou za svůj Češi i Slováci. Což se z různých důvodů nestalo. Takže výsledkem – a současně příčinou – tohoto stavu je jasná odlišnost. Nyní v podobě dvou států. Naštěstí obou v Evropské unii a NATO.   

Příbuznost češtiny a slovenštiny někdy klame. Mentality jsou odlišné jako snídaně a raňajky nebo svačina a olovrant. Rozdíly jsou politické, a ještě více náboženské. Na Slovensku stále existuje lidová církev, což české země znají snad už jenom z vyprávění.   

Názorně to ukázala sčítání lidu. V roce 2011 se ke katolické církvi přihlásilo na Slovensku šest lidí z deseti. A pouze jeden z deseti zvolil kategorii „bez vyznání“. V Česku by to bylo nejspíš naopak, ale nevíme, protože skoro polovina lidí na otázku víry vůbec neodpověděla.   

Právě náboženské rozdíly by ovšem tatíčka Masaryka zřejmě nepřekvapily. Byly realitou i v časech zakládání společného státu, kdy ze Slovenska přicházely stížnosti na české učitele a úředníky, kteří neměli v patřičné úctě slovenskou zbožnost. A pro oba národy platil tehdy (a platí dodnes) Masarykův imperativ, že náboženství a mravnost nepatří jenom do kostela, ale potřebné jsou především v podnikání a politice.   

Na vlnách Radiožurnálu s ním vřele souhlasí Daniel Raus.