K podstatě člověka patří schopnost být nositelem různých identit. Je současně manželem, synem i otcem – a vzájemně se to nevylučuje. Může být Čechem, Evropanem, Sparťanem či Slávistou, a vůbec nevadí, že je současně katolíkem, buddhistou nebo členem židovské obce, a k tomu po večerech předsedá místní buňce nějaké partaje. Globalizace všechno ještě umocňuje a přeje lidem, kteří jsou v různých identitách jako ryby ve vodě.  

Tento týden byla na Pražském hradě vztyčena vlajka Evropské unie. Euroskeptici z toho mají bolení břicha, eurooptimisté radostnou euforii. Jedni si totiž myslí, že (mnohdy uměle prosazované) sbližování evropských států je špatná zpráva, druzí v něm vidí světlou budoucnost. Podstatná je ale jiná otázka. Nakolik dokážeme být současně Čechy i Evropany. Je totiž rozdíl, zda se v nás různé identity perou, nebo zda je držíme v harmonii.  

Vlajka Evropské unie má zajímavou symboliku. Dvanáctero hvězd na modrém podkladu je motiv dostatečně obecný, aby se v něm daly najít různé významy, od tajemné ženy s dvanácti hvězdami v biblické knize Zjevení, přes dvanáct měsíců či apoštolů na orloji, až po počet znamení zvěrokruhu. Autor se prý nechal inspirovat právě biblickými motivy. A tak se stalo, že vlajka unie vyjadřuje náboženské kořeny kontinentu, když už byla jakákoliv zmínka o Bohu v oficiálních dokumentech odmítnuta.