Karel Čapek byl moudrý muž. Měl schopnost pohledět věcem a jevům takříkajíc do útrob, a to ještě předtím, než se vyjevily v plném světle. V roce 1924 napsal důležitou stať s názvem: Proč nejsem komunistou. Jeho odpověď byla jednoduchá a stojí za citát: „Je-li mé srdce na straně chudých, proč nejsem u všech všudy komunistou? Protože mé srdce je na straně chudých“.  

Karel Čapek viděl naprosto jasně a dávno před nástupem komunistů, že chtějí „vládnout, nikoli zachraňovat“, a že jejich heslem je „moc, nikoli pomoc“. Napsal to bez příkras, přestože mnoha voličům se tehdy bolševik jevil jako nefalšovaný obhájce prostého lidu. Ostatně, rok na to skončili komunisté ve volbách jako druzí.   

Je zajímavé, že se historie v něčem opakuje a v něčem ne. Úspěch komunistů v letošních volbách už nelze připsat naivní víře Čechů v jejich ideály. Je za ním protest a znechucení ze stávajících stran. Po prvním kole hlasovacího ringu to sice vypadalo na heslo „komunismus je mrtev, ať žijí komunisté“. Po druhém kole se ale ukázalo, že když přijde na lámání chleba, tak po vládě soudruhů zase tolik neprahneme.   


Je otázka, proč se právě naši komunisté stali jakýmsi sběrným dvorem protestů. Kdo se domníval, že budou postupně slábnout, až jako dinosauři vyhynou, bude si muset počkat. To, že u nás neproběhla důsledná dekomunizace po vzoru poválečné denacifikace, má samozřejmě svoje důsledky.   

Komunisté jsou trpěliví a dočasně očištěni od lidí typu „kam vítr, tam plášť“. Nejsou ale očištěni od své ideologie, kterou zmíněný Karel Čapek označil jako „patologický negativismus“.   

Kdyby měl tedy náš velký spisovatel dnes, po necelých devadesáti letech, odpovědět na otázku, proč není komunistou, možná by jeho důvody zůstaly plus mínus tytéž. A to i přesto, že naše politická scéna má daleko k ideálu, že se tady děje spousta lumpáren a že máme akcie na doručitele. Možná by se jenom divil, že tu otázku pořád ještě řešíme.   

Tak to vidí na vlnách Radiožurnálu Daniel Raus.