Svobodné demokratické systémy se liší od totalit hlavně tím, že moc je důsledně rozdělena a vždy podléhá trvalé kontrole. Konečnou kontrolu mají lidé – voliči. Jde vlastně o ucelený kruh vzájemné kontroly a vyvažování. Největší kontrola musí být zaměřena na represivní složky, protože ty disponují mimořádnými pravomocemi nad životy a majetky lidí – a svody ke zneužití jejich moci jsou zde zvlášť velké.

Řekni mi, zrcadlo…

U nás došlo k neobvyklé a velmi nebezpečné situaci. Do hry vstoupila Černá královna ve své osobě propojující moc represivních složek s mocí mediální a politickou. Sama je přesvědčena o své neomylnosti, spravedlivosti a svatém poslání, které legitimizuje jakékoli prostředky. Spravedlivé je to, co ona považuje za spravedlivé a zákonné je to, co ona považuje za zákonné.

Podobně jako pohádková Černá královna se Lenka Bradáčová možná ptá kouzelného zrcadla, kdo je na tomto světě nejspravedlivější a je vždy sama sebou  ubezpečena, že je to přeci ona sama.

Trestní politika státu

K tomuto závěru mě vede  pozorování mediálního obrazu vrchní státní zástupkyně. Za trestní politiku státu jsou všude v demokraciích odpovědni volení politici. Především ministr spravedlnosti, ministr vnitra, premiér, předsedové příslušných výborů parlamentu a poslanci jednotlivých politických stran. Ti chodí do médií věci vysvětlovat, obhajovat, předkládají zákony a k těmto předlohám vedou veřejné diskuse. Státní žalobci a policisté jsou pak v rolích výkonných státních úředníků, kteří nesou odpovědnost za správnou a rovnocennou aplikaci příslušných předpisů. Jsou kontrolováni politiky, především vládou a Sněmovnou.

Státní zástupci jako politici

U nás se stalo takřka zvykem, že hlavně paní Lenka Bradáčová vystupuje v médiích jako politik odpovědný za trestní politiku státu. Prezentuje své osobní názory a tyto obhajuje před veřejností. Tak místo toho, aby se média ptala ministra spravedlnosti a dalších volených odpovědných politiků, co udělají s tím, že státní zástupci roky svým postupem porušovali ústavní právo na zákonného soudce, tak se v médiích prezentují nikým nevolení státní úředníci – prokurátoři, kteří místo omluvy za své protiústavní chování věc bohorovně odbývají, jakoby šlo o nějakou hloupou malichernost. Z chování prokurátorů přímo čiší pohrdání ústavou, Listinou základních práv a svobod a Ústavním soudem.