Kde není oběť nemá být trest

Z racionálního, ale i humánního pohledu je hlavní chybou trestního práva - opuštění základního, pradávného principu, kterým je ochrana, pomoc a satisfakce oběti (poškozeného) a prevence, aby další oběti nevznikaly. Kde není poškozený - oběť, není trestný čin. Tento základní princip už vlastně obsahuje biblické desatero. Vše ostatní bylo přidáváno různými mocenskými klikami s cílem si přes trestní právo udržet osobní - politickou, ale i hospodářskou moc.

Klíčem je ochrana obětí

Trestní politice státu by hodně prospělo, kdyby se pokusila co nejvíce vrátit k zásadnímu principu ochrany obětí a nápravy důsledků činu. Odpadly by stovky složitých, gumových paragrafů, které si každý soudce může vykládat po svém a jak se mu momentálně chce, případně jak požaduje politická moc či aktuální tužby ,,ulice". Vyprázdnily by se věznice. Míra trestu by se stanovila výhradně podle míry poškození - škody, který dotyčný způsobil. Závisela by na tom, jak by se pachatel snažil škodu napravit a oběť odškodnit.

Závazek třeba na celý život

Například někoho zraníte autem a řídíte pod vlivem alkoholu. Pokud oběť odškodníte tak, že je spokojená a soud uzná výši satisfakce za odpovídající újmě, pak by žádný trest nemohl být uložen. Když způsobíte někomu trvalé následky a zajistíte mu jejich zmírnění po dobu trvání a poškozený s tím souhlasí a soud to potvrdí, pak je opět trest zbytečný. Příklad - zraníte někoho tak, že skončí na vozíku, musíte se o něho do konce jeho invalidity postarat, třeba i po celý život. To je zásadní rozdíl oproti dnešku, kdy si pachatel odkroutí pár let v krimu a tím to pro něho zhaslo. V novém systému, teprve pokud by čin nenapravil, šel by do vězení.