Po vypjatých, krvavých a i usmrkaných čtyřech dnech skončil nejen největší sociální experiment, ale i jeho poslední kmotři z GKČP. Vznik Státního výboru pro výjimečný stav provázel totiž viceprezident Gennadij Janejev mohutným popotahování a smrkáním. Gorbačova uvěznili na Krymu, dokonce mu odpojili i „jaderný kufřík“. 

Jaderné zbraně byly pohříchu to poslední, co ještě naplňovalo sovětský stát nějakým obsahem. Pobaltí tou dobou bylo fakticky nezávislé, Litva nezávislost deklarovala už v březnu 1990. 

Podle historiků Gorbačov sám prý uvažoval o výjimečném stavu, ale k rozhodnému kroku se neměl. I když stát fakticky kolaboval, v tom měl Janajev a jeho soudruzi pravdu. Mýlili se ovšem v příčinách klinické smrti SSSR a prostředích reanimace. 

Spolek nevýrazných a nedůvěryhodných aparátčíků ve finále rozpad jen uspíšil, nedošlo ani na vznik „SSSR II“, tedy Svazu sovětských suverénních republik, jak ho připravovali šéfové republik. 

O míře rozvratu svědčí to, že nejen nejvyšší vedení kolem Janajeva, ale také sami občané pozbyli soudnosti. Tak dlouho si malovali realitu na růžovo, až přestali vnímat její skutečné spektrum. Ještě na jaře 1991 80 % občanů SSSR, bez Pobaltí, chtělo totiž zachovat Svaz.