Ode dneška totiž platí část zákonů, které kritiky bezmocné státní moci tak popudily. Je to hlavně zpřísnění pravidel shromažďování, omezování svobody slova a internetu. Každá z pěti norem tzv. „Olejniko-Kolesničenkova“ balíku v té či oné podobě existuje i v jiných, demokratických řádech, a samy o sobě to tedy nejsou zákony fašistické. Důležité ale je, v jaké atmosféře byly přijaty, jak a proč byly schváleny. Bez rozpravy, v prvním čtení, aklamací, bez přítomnosti opozice v Nejvyšší radě.
Zkrátka, když v ulicích radikální odpůrci prezidenta Janukovyče zdokonalují „Molotovovy“ zápalné koktejly, strana moci v tandemu s komunisty přilévá pověstný olej. A prezident? Místo, aby hledal státnické východisko ze situace, kterou způsobil odmítnutím asociovaného členství v EU, pověří vyjednáváním s opozicí tajemníka Rady národní bezpečnosti Andrije Kljueva, který je veřejně odpovědný za brutální útok speciálního komanda Berkut na aktivisty z Majdanu v Kyjevě. Je to vůbec poprvé, kdy tyto jednotky pro boj s organizovaným zločinem byly nasazeny proti občanům.
I demonstranti se radikalizovali. Jsou vyzbrojeni baseballovými pálkami, a protože tenhle sport není právě národní na Ukrajině, také násadami na nářadí. A na hlavy si ode dneška nasazují kuchyňské hrnce, protože helmy jim nově zákony zapovídají. To je klasické schéma dvou front.
Navíc jsou tu ale ještě „tituškové“, v nejnovějším lidovém žargonu provokatéři. Vláda obviňuje opozici, že je nasazuje proti ní a opozice to samé tvrdí o MV. Má ovšem i důkazy: Jeden soudní verdikt nad sportovcem-provokátorem Vadimem Tituškem, zvěrský útok na novinářku Teťjanu Čornovolovou a několik desítek řadových „titušků“ z východu Ukrajiny, kteří dosvědčili, že měli za provokace v Kyjevě dostat po 50 €. A to je slušná brigáda i na naše poměry.
Důsledky všech provokací, politických, policejních i pouličních, dohromady jsou pak dnešní realitou. V níž se přízeň veřejnosti kloní možná víc instinktivně, než racionálně, k amatérským bojovníkům, když ti ve vládních barvách ztrácejí glanc. Podle průzkumů tak padá okřídlený mýtus o tom, že proti Janukovyčovi je jen Kyjev a západ Ukrajiny.
20% Ukrajinců je sice pro rozehnání Majdanu silou, ale 63% naopak proevropské hnutí opozice podporuje. Krymští Tataři svolávají svůj zákonodárný sbor, aby zrušili balík „fašistických“ zákonů. Naopak nacionalisté v Moskvě začínají vyjadřovat veřejně své obavy o Ukrajinu, kde žijí miliony krajanů.
Situace se už dostala zjevně na hranu. Opozice volá po jednání s prezidentem už dlouho, i když drsně současně požaduje jeho hlavu. Prezident tedy odpověděl na výzvy až dnes. A díky tomu zůstává Ukrajině dvojí šance: Že nepřekročí osudnou hranu a že politici složí zkoušku své odpovědnosti, která stojí objektivně nad nimi a jejich politikou; pevně totiž věřím, že je odpovědnost za mír ještě stále nadřazená otázce vztahu k Rusku nebo k Evropě.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: rozhlas.cz
