Ode dneška totiž platí část zákonů, které kritiky bezmocné státní moci tak popudily. Je to hlavně zpřísnění pravidel shromažďování, omezování svobody slova a internetu. Každá z pěti norem tzv. „Olejniko-Kolesničenkova“ balíku v té či oné podobě existuje i v jiných, demokratických řádech, a samy o sobě to tedy nejsou zákony fašistické. Důležité ale je, v jaké atmosféře byly přijaty, jak a proč byly schváleny. Bez rozpravy, v prvním čtení, aklamací, bez přítomnosti opozice v Nejvyšší radě.

Zkrátka, když v ulicích radikální odpůrci prezidenta Janukovyče zdokonalují „Molotovovy“ zápalné koktejly, strana moci v tandemu s komunisty přilévá pověstný olej. A prezident? Místo, aby hledal státnické východisko ze situace, kterou způsobil odmítnutím asociovaného členství v EU, pověří vyjednáváním s opozicí tajemníka Rady národní bezpečnosti Andrije Kljueva, který je veřejně odpovědný za brutální útok speciálního komanda Berkut na aktivisty z Majdanu v Kyjevě. Je to vůbec poprvé, kdy tyto jednotky pro boj s organizovaným zločinem byly nasazeny proti občanům. 

I demonstranti se radikalizovali. Jsou vyzbrojeni baseballovými pálkami, a protože tenhle sport není právě národní na Ukrajině, také násadami na nářadí. A na hlavy si ode dneška nasazují kuchyňské hrnce, protože helmy jim nově zákony zapovídají. To je klasické schéma dvou front.