V Kanadě, kde byl ve středu, žije 1mio 250tis krajanů, kteří se hlavně na západním pobřeží Severní Ameriky usazovali od 19. století, včetně potomků Stěpana Bandery, a to i s podporou vlády v Ottawě. Proto mohl Porošenko v tamním parlamentu, kde ho přivítali jako sportovní hvězdu, promluvit i "třetím oficiálním jazykem Kanady", jak řekl s nadsázkou, tedy ukrajinsky.   

Ukrajinský prezident ovšem není jediný, kdo chce získat na svou stranu severoamerickou ukrajinskou lobby. Konkuruje mu etnický Rus, velitel dobrovolnického batalionu Národní gardy - Donbass, Semjon Semjenčenko. "Jsme stejní, jako domobrana separatistů, jen máme jiný pohled na věc" říká jeden z prokyjevských gardistů.  

Semjenčenko přijel shodou okolností (shodou?) do Washingtonu už v pondělí, aby získal podporu pro ukrajinskou válku v americkém Kongresu a pomoc při výcviku gardistů ve West-Point Academy. Prezident Porošenko, který se s polovojenským velitelem rozchází v názoru jak na prozatímní statut Donbasu, tak také na příměří se separatisty, teď jde za stejnými lobbisty, vlastně po stopách svého radikálního spoluobčana. Podobně jako Semjenčenko ovšem uvažují i prezidentovi političtí konkurenti, kterým nejen v Moskvě přezdívají "Válečný front".  

Polovoják s politickým vlivem Semjenčenko na sebe ostatně poutal v USA pozornost i proto, že si sejmul masku. To není metafora, ale faktické odhalení tváře muže, u něhož se ani neví, zda se jmenuje, jak si říká.  

Nesoulad pozic gardisty a prezidenta nicméně neohrozí společné strategické cíle. Ve Washingtonu chce Porošenko získat pro svou zemi "zvláštní postavení" spojence USA. Takové má Izrael, Jižní Korea, či Egypt a umožňuje dodávky vyspělých zbraní a výměnu špionážních informací.  

Pokud Ukrajina statut získá, uspokojí to sice ambice současného vojenského i politického establishmentu v Kyjevě, ale pro Washington to představuje jisté riziko. Není totiž splněna podmínka politické konzistentnosti; její absencí Ukrajina dlouhodobě trpí. Vzpomeňme na prezidenta Juščenka, s jakou slávou ho přijali v Americe a kam se propadl… dnes. Podobně Tymošenková. Sám Porošenko ještě v červenci sliboval separatistům, že zaplatí desítkami svých životů za jednoho padlého vládního vojáka … a dnes? "Krizi nelze vojensky vyřešit. Potřebujeme decentralizaci moci," řekl před cestou do Ameriky.  

Statutem pro Ukrajinu se navíc Američani zavazují k angažmá s bankrotujícím státem a dráždí Rusko, se kterým by raději potlačovali společného nepřítele, jakým je Islámský stát.  

Pro Ukrajinu pak statut znamená, být dál na linii dotyku. V podmínkách občanské války a šířícího se separatismu by se mnohem více než vojenská polarizace - hodila sázka na ekonomickou bipolaritu. Tak by se Ukrajina stala prostorem setkávání, ne střetu západních a východních zájmů. Je to přijatelná remíza, o které se začíná stále hlasitěji mluvit.  

Ostatně americký velvyslanec pro sankce Daniel Fried připustil, že Krym je zapomenut a embargo bude zrušeno, pokud Moskva splní 12 bodů Minských dohod. Nemluvím teď samozřejmě o volbě v Pentagonu ani na moskevské Znaměnce, tedy o pohledu tamních generálů na možnost "finlandizace" Ukrajiny.  

Když ale mám volit mezi vojenským polygonem za humny rodného Československa a svobodnou ekonomickou zónou, pak jsem pro tu druhou variantu. Ona by ostatně s ohledem na produktovou konkurenceschopnost, aktuální vojenskou sílu a strategickou polohu Ukrajině mnohem více padla. Do salonní armády má daleko a válenky už vyšly v Evropě z módy.