Nechci tuto první republiku idealizovat nebo podporovat nějaké mýty o ní. Přesto si myslím, že v době nacionálních vášní v okolních zemích se zpočátku podařilo vícenárodnostní soužití. A to vše v atmosféře směřování některých okolních zemí k totalitním systémům. Stali jsme se tak státem, který byl skutečným ostrůvkem demokracie.
V tomto novém státě pak hledala místo katolická církev, do té doby zvláštním způsobem propojená s dožívající rakousko-uherskou monarchií. Možná málokdo z nás ví o dvou momentech, které v té době demonstrovaly místo církve v novém společenském a politickém systému.
V prvé řadě to byla oslava tisíce let od mučednické smrti svatého Václava, kdy byla posvěcena a otevřena definitivně dokončena katedrála svatého Víta na Pražském hradě. Stala se tak náboženským, kulturním a duchovním symbolem svobody a suverenity.
Druhým momentem byl sjezd československých katolíků v roce 1935. Na něm církev jasně demonstrovala, že je odhodlána hájit demokratické principy naší státnosti. Závěr sjezdu v této vypjaté době přispěl k podpoře volby nového prezidenta republiky, kterým se stal Edvard Beneš.
Ohlas těchto momentů pak vystoupil do popředí při pohřbu kardinála Kašpara, kterého se zúčastnil episkopát nejen z okupované vlasti, ale i ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Bylo to také vyjádření podpory londýnské vládě ve snaze o obnovení Československa a o anulaci hanebné mnichovské dohody. Církev se tak postavila na stranu národa a toto dědictví chce nést dál.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Dominik Duka
