Televize dodnes přináší záběr na jeho slavnostní slib, kdy – protože nebyla ještě změněna ústava – sliboval věrnost naší socialistické republice. Vůbec nepochybuji o tom, že si jako správný dramatik vychutnal i tyto trochu absurdní okamžiky.

Já však mám především ve vzpomínce ono slavnostní Te Deum ve svatovítské katedrále, kterého se prezident Havel se svou chotí po volbě zúčastnil. Vidím plačícího kardinála Tomáška, který plakal radostí, protože se ukázalo, kdo je „generálem bez vojska“, jak mu komunističtí představitelé občas předhazovali. Tomáškova vojska byla plná katedrála, mnozí stáli před ní. Myslím,že kardinál Tomášek kdesi v koutku srdce tušil, že se této chvíle dožije. Sice v žertu, ale přece jen polo vážně zhruba deset let před tím na pouti v Jablonném vyprávěl, jak straší své vyšetřovatele tím, že mu slavný charismatický pater Pio předpověděl, že se dožije konce komunismu. „A tak je jasné,“ připomínal kardinál Tomášek, „ že mne musí sice nenávidět, ale hlavně také dobře ošetřovat. Čím déle vydržím naživu, tím je pravděpodobnější, že konec komunismu bude odsunován.“

Symbolická pro mne byla i cesta na Hrad. Jeli jsme favoritem a policie nás nechala vjet až na hradní nádvoří, možná proto, že v autě seděli dva stařičtí členové našeho řádu, možná proto, že netušila, kdo v tom zvláštním oblečení vlastně je, jestli to nejsou nějaké významné osobností. Uprostřed převratných událostí jsem ale zaznamenal i cosi zvláštního. Moji slovenští spolubratři položili totiž otázku: „A co se vlastně změní?“ Byli jsme skutečně někteří bez konkrétní představy, že by vše mohlo být úplně jinak, než jak to bylo dosud. Porozumět dějinnému zlomu bývá složité a ne každý rozpozná ono biblické „znamení doby.“ Představy mnohých byly ohraničeny čtyřiceti lety života v reálném socialismu a končily přinejlepším na snaze a představě větších či menších reforem. Že by obrat mohl být tak pronikavý a radikální, to v řadě lidí vyvolávalo jakousi úzkost a závrať. „Havel na Hrad“ tedy bylo heslo z docela jiného světa.