Barokní „memento mori“ – tedy „pamatuj na smrt“ – je připomínkou, kterou by naši současníci asi označili za církevní zpátečnictví a tmářství. Nač si připomínat jedinou jistotu, která nás všechny bez rozdílu stejně potká?

Kult mládí je dnes na každé stránce časopisu, ve všech sdělovacích prostředcích. I starci a stařenky chodí na plastické operace, zběsile cvičí a vůbec předstírají, že něco tak morbidního, jako je smrt, s nimi nemá nic společného. Jako bychom smrt spolu s náboženstvím zahnali kamsi do soukromé sféry, o níž se v podstatě nemluví. Tedy smrt vlastní.

Smrt druhých, je-li patřičně okořeněna zajímavými okolnostmi, se stává bezmála veřejným majetkem. Už ani veřejnoprávní média se po těch bulvárních nezdráhají ukazovat smrt v detailu. Po internetu kolují zarážející videa poprav, a to nejen letitých krutovládců, ale i běžných odsouzenců z některých zemí. Odborníci v těchto případech mluví o pornografii smrti ve veřejných médiích.