Svatá Zdislava odkazem na manželství vhodně doplnila tradiční ochránkyni rodiny, svatou Annu, která představuje vnímání rodiny jako trojgenerační záležitosti: bývá zobrazována se svou dcerou, Pannou Marií, kterou má na klíně, a Panna Maria se připravuje na své mateřství jako Matka Boží (theotokos).

Z hlediska katolické věrouky není soužití muže a ženy, které vytváří manželství a rodinu, jenom úředním úkonem spojeným s obřadem. V teorii církevního práva proto rozlišujeme přirozený sňatek „matrimonium naturale“ a platné manželství „matrimonium ratum et consummatum“. Manželství tedy v církvi chápeme jako lidský projev soužití, a nikoliv jako něco animálního. V manželství by tak mělo být zastoupeno i vědomí plného odevzdání se nejenom po stránce biologické, ale i po stránce emocionální a duševní. To vše ale musí to být i racionálně volní.

V časech raného středověku, kdy byl jeden kněz k ruce pro území třeba dnešního středočeského kraje, to ale nebylo tak jednoduché. Nebyly ani mobily, ani automobily. Kněz musel všude dojít pěšky, a je nasnadě, že zde byla nějaká časová prodleva. Proto se tento „přirozený sňatek“ chápal i v samotné církvi jako svátost. Současně vedle toho ale existoval svatební slib, který společnost znala z římského a zvykového řeckého práva, a nakonec i z židovské tradice. Sňatky ale hrály v tehdejší společnosti obrovskou roli. U panovnických a šlechtických rodů navíc představovaly vysoce diplomaticko-politicko-ekonomickou otázku. Proto bylo potřeba nalézt nějakou sjednocující praxi.