Příkladem sportovce v biskupském úřadě by mi pak mohl být můj hradecký předchůdce Karel Otčenášek, který po celý život nejenom aktivně sportoval, sledoval výsledky až po úroveň divizí, ale také občas i pískal – a to i ve svém pokročilém věku, kdy se blížil devadesátce.

Obecně má církev ke sportu velmi kladný vztah. Například o saleziánech Dona Boska se žertuje, že jejich spiritualita je nerozlučně spjata se zvládáním fotbalu a znalostí hry na kytaru. Církevní stopu pak nalezneme i u samotného počátku nynějších olympiády v Soči. Zakladatel novodobých Olympijských her baron Pierre de Coubertin převzal heslo „Citius, Altius, Fortius“ — tedy Rychleji, výše, silněji — od svého přítele Henri Didona, který byl stejně jako já dominikánem, a ve Francii se po anglickém vzoru zasadil o zavedení sportu do církevních škol, což tehdy byla rarita. Původní panhelénské hry pak symbolizovaly období míru, kdy se odložily zbraně a přestalo se na důkaz přátelství helénských kmenů válčit. I dnešní olympiáda vyjadřuje, že válka není něco, co patří k dobrému a radostnému životu. Nemyslím, že by soustavné vyhrožování a diplomatické strkanice za každou cenu měly být součástí politického dialogu. I to byl jeden z mých důvodů k cestě do Soči.