V době, kterou jsem stanovil, budu soudit podle práva. Ať se třese země a její obyvatelé, pevně držím její sloupy. Zničím veškerou drzost bezbožníků, moc spravedlivých bude povznesena. (Ž 74, 3-4.11)

Dějiny znají chvíle, kdy Bůh trestá lidskou společnost za obzvláště těžké viny. Trest, jak je zřejmé, je kolektivní. Neváže se jednoznačně na hříchy jednotlivců, ale postihuje nevyhnutelně lid jako celek. Potvrzuje to Písmo, Otcové a tradiční magisterium. K těmto krajním lékům sahá Pán, aby učinil konec zatvrzelosti, pýše a neposlušnosti. Milosrdenství nemá žádný účinek bez pokorného přiznání vin a nezvratného rozhodnutí k nápravě ze všech sil.

Nejhorší tresty nejsou ty materiální, nýbrž spirituální. Stačí se ohlédnout: vychladnutí víry, i když v jednotlivých zemích v různé době, začalo na Západě již na počátku XX. století, ne-li dříve. Příčiny mohou být různé: šíření modernismu, zednářská a socialistická propaganda, uvolnění mravů... V každém případě, bez rozšíření vlažnosti mezi křesťanským lidem nemohly by se zvrácené ideje zakořenit.

Poučení pro nepoučitelné

Ve Fatimě nás Maria včas varovala a upozorňovala na nezbytnost obrácení, modlitby a pokání a poukazovala na trest, který nás postihne, jestliže neuposlechneme její slova: propukne válka, která bude horší než ta, která tehdy panovala. A jak bylo předpovězeno, propukla druhá světová válka, masakr, k jakému dosud v dějinách nedošlo, s hrůzami apokalyptických rozměrů. Ale jak se zdá, ani to nestačilo.

Poválečná generace místo aby z událostí vyvodila ponaučení, se zápalem se zaměřila na materiální výstavbu, na iluzi demokracie s kultem práce a vidinou blahobytu, který se v šedesátých letech skutečně dostavil. Mezitím ono frenetické poblouznění postupně korodovalo a život z víry v mnoha případech zabočil u kléru do pouhé pokrytecké povrchní poslušnosti.