Jako neurochirurg jsem nikdy nevěřil na fenomén spojený se zkušenostmi blízké smrti. Vyrůstal jsem ve vědeckém světe jako syn neurochirurga. Šel jsem ve stopách svého otce a získal titul z neurochirurgie na Harvardské škole medicíny a dalších univerzitách. Měl jsem za to, že rozumím tomu, co se stane v mozku, když jsou lidé blízko smrti, a vždy jsem věřil tomu, že zde jsou dobrá vědecká vysvětlení pro nebeské cesty mimo tělo, jež popisují lidé, kteří se přiblížili smrti.

Mozek je úžasně propracovaný, ale velice jemný mechanismus. Stačí snížit přísun kyslíku byť jen o malé množství a mozek na to bude reagovat. Nebylo velkým překvapením, že lidé, kteří prodělali zranění či úraz, po němž se octli na pomezí života a smrti, se „vraceli“ s podivnými příběhy. Ale to ještě neznamená, že to bylo skutečné.

Jenže pak se mi stalo něco, co mi dalo důvod zcela vědecky přehodnotit to, co jsem si do té doby o mozku a jeho fungování myslel. Na podzim roku 2008, po sedmi dnech v kómatu, v němž můj mozek byl naprosto nečinný, jsem totiž zažil něco tak hlubokého a intenzivního (ačkoli bych podle všech současných poznatků neměl zažít vůbec nic), že mi to dalo vědecký důvod být přesvědčen o životě po smrti.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

Článek obsahuje štítky

názory , zdraví , zdravotnictví , Protiproud , Alexander

autor: PV