Poté co Němcům prchajícím z NDR uzavřela hranice do Maďarska, proud se obrátil na Prahu, kde velvyslanectví Spolkové republiky Německo představovalo poslední naději. Německý velvyslanec Huber, který uprchlíkům otevřel dveře ambasády, již předtím v předtuše odhadoval kapacitu velvyslanectví pro případ ubytování nových hostů na 200 osob. Ale již v druhé polovině září se hladina uprchlíků hledajících útočiště v budově velvyslanectví vzedmula na několik tisíc.

V budově a na rozbahněné zahradě velvyslanectví vládly nesnesitelné sanitární poměry a stanový tábor v zahradě velvyslanectví začal připomínat vojenské ležení z doby třicetileté války jakoby doplňoval barokní architekturu budovy. A příliv pokračoval. Čekali před dveřmi budovy, v panice přelézali ploty a před kamerami zahraničních televizí je z nich strhávali strážci veřejného pořádku. Koncem září se do velvyslanectví nacpalo již 5000 osob, rodiny s malými dětmi atd.

V zákulisí se horečně hledalo „politické“ řešení.