Nyní se zdá, že strašidlo krize, která ještě za minulých voleb (2013) trpělivě čekala na německých hranicích (Rheingold- Institut), hranice tentokrát překročilo. Ale pobylo si tam dlouho, vždy za vlády A.Merkelové, od bankovní krize (2008), v době eskalujícího konfliktu v Ukrajině i letos při řešení krize v Řecku. Tentokrát ale počet migrantů a žadatelů o azyl dosáhl historického maxima a kolony uprchlíků připomínající stěhování národů jdou přes tyu skutečné hranice. Zatímco média i vládní politika se ještě s obdivem vzhlížejí v zrcadle svých vlastních etických postojů - hodných pera Jaroslava Haška, zdola a z jihu (Bavorska¨) již zaznívá mručení, že historický příval uprchlíků k soudržnosti německé společnosti nepřispěje. Trhliny se pak mohou projevit na pracovním a bytovém trhu, v sociálním systému, v školství i školkách i v jazykových kurzech pro 500 000 lidí, kteří odhadem natrvalo zůstanou, a především v obcích, kde se nakonec migranti musí nejdříve ubytovat a to po dlouhou dobu (6 měsíců) pro vyřizování žádosti o azyl. Ty vyřizuje centrálně Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky. Podle prognózy A. Gaulanda Worst Case pak nastane, když voliči přestanou rozlišovat mezi žadateli o azyl, ilegálními přistěhovalci či cizinci z EU a nedají hlasy jeho straně (pravicových populistů, což on popírá), ale extrémní pravici (to je veteš po Hitlerovi, kterou stejně volit nebudou). Než k té či oné historické reakci dojde, stojí za povšimnutí, že právě Německo je pořád ještě jednou z mála evropských zemí, která pravicovému populismu odolala. Zatímco v Evropě nabírali na síle všechny ty národní Úsvity, Suverenity a Fronty, Nezávislí, Praví, Pokrokoví, Svobodní, Lepší a hlavně princip každý proti každému. V aktuálním seznamu zemí s parlamentním zastoupením pravicových populistů Německo nefiguruje, zato se tam dopracovaly následující země a strany ( o kritériích výběru do seznamu se jistě dá uvažovat):

Dánsko (Dánská lidová strana, 21,1%), Maďarsko (Jobbik, Hnutí za lepší Maďarsko, 20,5%), Rakousko (FPÖ, „Svobodní“,20,5%), Finsko (Praví Finové, 19,1%), Norsko (Strana pokroku, 16,3%), Lotyšsko (Národní aliance, 13,9%), Holandsko (PVV, „Svobodní“, 10,1%), Belgie (VB, Vlámské zájmy, 7,8%), Řecko (Nezávislí Řekové, 7,5%, Zlatý úsvit, 6,9%), Litva („Pořádek a spravedlnost“,7,3%), Bulharsko (Útok, 7,3%), Česko (Svítání přímé demokracie, 6,9%), Švédsko (Švédští demokraté, 5,7%), Itálie (Lega Nord, 4,1%), Francie (Národní fronta, 3,7%).

Stranou této statistiky zůstávají, mnozí další, o kterých by se dalo uvažovat (Velká Británie, Polsko i Švýcarsko a hlavně Rusko, kde jsou pravicoví populisté u moci). Sebeurčení, na kterém všechna tato pracoviště budují své programy, má etnický charakter a z něj lze odvodit i možnost změny dnešních hranic evropských států, což si zřejmě nikdo moc neuvědomuje. V tom se jejich „sebeurčení“ neliší od Carla Schmitta, známého teoretika státního práva z Třetí říše („Volksgruppenrecht“). I to by mělo vlastenecky smýšlející voliče varovat před chybnou volbou.

V Německu od roku 1945 všechny pokusy (dva tucty pokusů) o zakládání pravicových stran ztroskotaly a jen výjimečně se dostaly jen do zemského parlamentu. Tak či onak připomínaly neblahou německou tradici. Pokusu odříznout se od této tradice a celého německého „temného století“ (1848-1948) se podjal před dvěma lety Bernd Lucke, neznámý profesor národohospodářství z Hamburku, když pod názvem Alternativa pro Německo založil stranu, která se chtěla zabývat vědeckou kritikou eura a od staré pravice se distancovat. V roce 2014 získala první mandáty ve volbách do Evropského parlamentu a do zemských parlamentů v Sasku a v Braniborsku a v roce 2015 do zemských parlamentů v Hamburku a Brémách. Celostátní preference strany se z maxima 10% pak propadly na tři, když byl zakladatel strany vyloučen a vedení převzalo pravicové křídlo (Alexander.Gauland, Frauke Petry), které již připouští - až na nepatrné výjimky- pravicové názory v celé šíři a to jsou hlavně obavy z „přecizení“ země a z islamizace kontinentu, jak je donedávna předváděli pondělní demonstrace Vlasteneckých Evropanů proti islamizaci Evropy (Pegida). V komentářích seriózních médií zaznívá úleva, že noví „čarodějovi učedníci“ dopadnou stejně jako zakladatel Bernd Lucke a pravicové strany v Německu zase zmizí. K tomuto obratu doprava ale došlo ironií dějin vlastně jen pár dnů před příchodem historických vln migrantů z rozvrácených státu Blízkého a Středního východu, severní Afriky a Balkánu.

To je nová situace. I když do voleb zbývají pořád ještě dva roky a zřejmě i více než polovina migrantů bude v této době vrácena do mateřských zemí. Stejně tak je možné, že otázka historického počtu přistěhovalců rozdělí německou společnost jako ji kdysi rozdělil spor o nukleární energii anebo politika uvolnění Willyho Brandta. Pak získá prudce na významu pravicově populistická Alternativa pro Německo (dřívější odhady potencinálu jsou na 20%) V tom případě bude poslední pojistkou proti účasti pravicových populistů na vládě a německém obratu doprava velká koalice, respektive pokračování současná koalice s kancléřkou A.Merkelovou. Velká koalice tím ale přestane být výjimkou ( stejně jako v Rakousku) a mohla by znamenat změnu celého německého stranického systému, ve kterém napříště hlavní dělicí čára nepovede mezi levicí a pravicí, ale mezi stoupenci a odpůrci Západu. V aktuálním průzkumu stranických preferencí Alternativa pro Německa zatím jen mírně poposkočila ze tří na čtyři procenta.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.