Nibiru - zázračná “dvanáctá planeta”, kterou si vymyslel (nebo objevil, to záleží na tom, čemu věříte) spisovatel a badatel arménského původu Zecharia Sitchin. Ten Sitchin, jehož “paleoastronautické” teorie o tom, kterak starověké mýty vlastně vypovídají o “mimozemšťanech” v lidské historii, trumfne už jen sám Erich Von Däniken.
Věda zakopla o výkřik pavědy
Seriózní vědou bývala pokládána za výkřik “pavědy” - dokud ji někdo v prosinci tak trochu neobjevil. Znamená to snad, že Sitchin měl pravdu? Jeho teorie jsou skutečně fantastické - což ovšem neznamená, že nutně nepravdivé. Pravděpodobněji se však žádných “Annunaki”, mimozemských “kosmonautů”, které vidí Sitchin všude v lidských dějinách celé přehršle, asi nedočkáme. Přesto nám nejnovější objev “planety Devět” říká o našem vesmíru něco mnohem podstatnějšího, než pouze to, co oficiální věda tvrdí.
Místo deváté tak máme zase devátou. Ne tu Beethovenovu, jinou
O co vlastně jde? Zatím ne o moc. “Devítka”, jak se planetě všeobecně (zatím) přezdívá, vlastně ještě ani nebyla tak docela objevena. Spíš jen tak napůl, čemuž se nelze divit. Přebývá totiž ve stínovém “polosvětě” za oběžnou dráhou Neptuna, dobrých devadesát miliard kilometrů od Slunce. Vědci však její existenci zatím pouze předpokládají na základě odchylek oběžných drah několika menších těles. Chudáci její objevitelé dokonce vysvětlují, že ji objevili vlastně nechtíce. Snažili se tak dlouho dokázat, že neexistuje, až prokázali opak...
Mocenské rejdy v říši Hádově
Samozřejmě, že to nebrání tomu, aby se okamžitě vyrojily divoké spekulace. “Sitchinovu” planetu totiž jiní autoři, především Nancy Lieder a další, začali považovat za prostředek kataklyzmatických událostí, které Zemí a lidmi zacloumají - pokud je zcela nezničí. Tak trochu jako v (mizerném) filmu Larse Von Triera Melancholia. Zatím se nedočkali. Přesto se na našem bližším nebi (nebo podsvětí) dějí zajímavé věci. A možná zajímavější, než si myslí sami vědci.
Neptun, který obíhá “jen” asi 5,5 miliardy kilometrů daleko od naší hvězdy, je od minulého roku oficiálně poslední planetou Sluneční soustavy. Tohoto “titulu” dosáhl po svržení vládce podsvětí Háda (jinak tedy Pluta) z trůnu moderní vědou. Prý je to trpaslík a nezaslouží si klasifikaci vládnoucí síly planetárního typu, pravili vědci a předělali svoje tabulky tak, že se do nich Pluto i se svým podsvětím nadále nevešel. Hurá! Vítězství rozumu asi takové, jako když v populární knize Stopařův průvodce po galaxii člověk promptně Bohu dokáže, že černé je bílé - načež ho na příštím přechodu přejede auto.
Výstřední souputnice Slunce
Podsvětí ovšem samozřejmě zůstalo, byť bez vládce. O rok později - jako správná guerilla - bezvládí v říších Hádových pod hlavičkou “demokracie trpasličích planet” vědci nahradili vlastním kandidátem. Místo deváté (nebo desáté, počítáme-li slunce, či jedenácté, pokud jako astronomové po staletí počítáme mezi nejdůležitější tělesa Sluneční soustavy i náš Měsíc) tak máme zase devátou. Ne tu Beethovenovu, jinou.
Jakou? Odhady velikosti nového tělesa se pohybují někde mezi pět až desetinásobkem hmotnosti Země. Někde jsou odhady větší a spekuluje se, že jde o plynového obra podobného Neptunu. Dráhu má značně "excentrickou" (ve smyslu poněkud výstřední) - dokonce pravděpodobně neobíhá jako ostatní planety pěkně spořádaně kolem Slunce, ale spíš tak… jaksi poblíž. Rok na “Devítce” má trvat kolem patnácti tisíc pozemských let.
V tom (a zatím v ničem jiném) se tedy astronomové a Zecharia Sitchin rozcházejí - Sitchin totiž tvrdí, že “jeho” Nibiru “přiletí” asi každých 3600 let. Jinak ale nelze nevidět, že měl… tedy… pravdu. Ve svých spisech totiž mezi planety (jako astronomové dříve a astrologové a hvězdopravci dodnes) počítá mezi planety jak Pluta, tak Slunce a Měsíc a tvrdí, že Nibiru se sem tam “provlékne” mezi planetami před Neptunem. Dvanáctá planeta je tedy na světě.
Přiletí mimozemšťané?
Znamená to, že se za pár let či tisíciletí dočká Země návštěvy “Annunaki”? Těžko. Anebo možná - ano, ale jinak, než si myslí Sitchin - i vědci, kteří, přes všechny výkřiky o "pavědě" mají k Sitchinovi mnohem blíže, než by si rádi přiznali.
Sitchinovy teorie jsou samozřejmě místy skutečně hodně divoké. Navíc odborníci na Sumer poukazují na to, že v některých pasážích mírně “ohýbá” (abychom to řekli mírně) známou sumerskou historii a teologii, o jazyku a písmu nemluvě, aby vše “sedělo” do jeho značně nekonvenčních teorií.
Podle nich - jak káže “kánon” paleoastronautických teorií - jsou “bohové” pouze vyspělejšími formami mimozemského života, které v laboratoři “stvořily” lidstvo jako rasu služebníků. Na Blízkém východě měli “přistávací základnu”. A tak dále. Což jsou teorie, které ve své esenci s "vědeckým světovým názorem" vlastně docela konvenují. Na rozdíl od jiných, podstatnějších interpretací.
Sitchin - který, dlužno říci, je čtivý a velmi sugestivní - své Annunaki popisuje tak trochu jako biblické Nefilim (obry a bohatýry, vzešlé ze spojení “synů Božích” s “dcerami lidskými”, zmíněné v Bibli). Vůbec tvrdí, že Bible obsahuje mýty a vyprávění, obsažená už ve starobabylónských a sumerských textech, což podle něj jeho teorii podporuje. Není zřejmé, jak by vlastně ta podpora měla fungovat, v podstatě mu ale moderní historie v tomto bodě nijak neprotiřečí. A nejde zdaleka jen o Sumer. Takový mýtus o celosvětové potopě mají například různé kultury od Aljašky po Západní Indii.
Pozapomenutý klíč
Je tedy možné, pokud ne pravděpodobné, že potopa se skutečně odehrála? Ano. Pohádkou zato zcela evidentně jsou Sitchinovy popisy mimozemské technologie, které stůňou na nemoc každé slušné sci-fi: jsou založené na současném technologickém stavu lidské civilizace. A Sitchin svou Dvanáctou planetu vydal v roce 1976. Na pokraji kvantových, fúzních a jiných dobrodružství dneška se tedy Sitchinovy teorie o tom, že mimozemšťané, kteří dokáží “stvořit” lidstvo, potřebují pro své lodě “přistávací plochu” jako pro letadlo, jeví stejně legrační, jako byla Verneova idea, že by se na Měsíc mělo letět v obrovském náboji vystřeleném z děla: v podstatě logická, zjevně na správné stopě, ale jako taková naprosto mylná.
Pokud je Sitchin skutečně vizionářem verneovského formátu, pak není nelogické, že se některé jeho teorie - jako třeba ta o Dvanáté planetě (zvané kdovíproč Devátá) ukazují jako pravdivé. Co kdybychom verneovskou argumentaci dovedli ještě o krok dál a zkusili si představit, že je biblický text podobně pravdivý i ve zbytku svého obsahu? “Nefilim” (nebo Sitchinovi Annunaki) totiž vůbec nemusejí být pohádkou pro dospělé. Jenže - trochu jinak.
Objev nové planety - ať už zapadá, či nezapadá do schématu Sitchinova a jiných - je totiž především zprávou o jediném: o našem světě a naší Sluneční soustavě náš velmi sebevědomý rozum ve skutečnosti neví - zhola nic. A klidně to s ním může být úplně jinak, než si myslí moderní věda a její tabulky. Možná bychom měli zvážit návrat k “překonaným mýtům" starověku… neboť by mohly být pravdivé.
Vědci i “nadšenci”, spekulující o mimozemšťanech, by si ovšem měli v takovém případě především připomenout jednu už zmíněnou věc: že Pluto, kterého se tak pohodlně moderní doba “zbavila”, byl v řecko-římské mytologii vládcem Podsvětí.
Odkud se take rekrutují temné síly.
Ale ty přece nepatří do kosmického věku.
Nebo přece jen ano?
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
