30. září 2025, slavil padesát let.

Oficiálně jej téměř nikdo nepřipomene. Ve veřejnoprávních ani v alternativních (snad na pár výjimek, ostatně uvidíme) médiích neproběhne gratulace, žádné kulturní rubriky ho nezařadí do „významných výročí“. Přesto je to výročí, které nelze přejít bez povšimnutí. Protože právě až ona absurdně trapná ignorace je to, co dlouhodobě obklopuje jeho jméno – a zároveň to, co z něj činí jeden z nejvýraznějších symbolů současné české společnosti.

Hejátko je básník, písničkář, publicista. Ale i tyto škatulky zde selhávají. Jeho tvorba nepodléhá žánru ani době. Je hluboce osobní a současně „meziřádkově?" politická. Křehká a nesmlouvavá. Zraňuje – a zároveň léčí. V textech Pavla J. Hejátka se spojují dva proudy: zápas jednotlivce se sebou samým a střet člověka s nelítostným světem. Jsou o konfrontaci bezvýznamnosti života v novodobé totalitě?. Hejátkova hudba i slova zní z přímého pohledu do středu vřavy.

Jeho poslední album Eden nedohleden, vydané loni, se stalo artefaktem. Deska, která zmizela během několika týdnů, dnes koluje mezi posluchači jako posvátný dokument. Nikoli jen coby rarita sběratelů, ale pro sílu, s níž vypráví. Je to svědectví – o stavu duše i společnosti, o ztrátě smyslu, o hledání světla ve světě, kde už žádné nemá svítit. A přesto svítí.