30. září 2025, slavil padesát let.
Oficiálně jej téměř nikdo nepřipomene. Ve veřejnoprávních ani v alternativních (snad na pár výjimek, ostatně uvidíme) médiích neproběhne gratulace, žádné kulturní rubriky ho nezařadí do „významných výročí“. Přesto je to výročí, které nelze přejít bez povšimnutí. Protože právě až ona absurdně trapná ignorace je to, co dlouhodobě obklopuje jeho jméno – a zároveň to, co z něj činí jeden z nejvýraznějších symbolů současné české společnosti.
Hejátko je básník, písničkář, publicista. Ale i tyto škatulky zde selhávají. Jeho tvorba nepodléhá žánru ani době. Je hluboce osobní a současně „meziřádkově?" politická. Křehká a nesmlouvavá. Zraňuje – a zároveň léčí. V textech Pavla J. Hejátka se spojují dva proudy: zápas jednotlivce se sebou samým a střet člověka s nelítostným světem. Jsou o konfrontaci bezvýznamnosti života v novodobé totalitě?. Hejátkova hudba i slova zní z přímého pohledu do středu vřavy.
Jeho poslední album Eden nedohleden, vydané loni, se stalo artefaktem. Deska, která zmizela během několika týdnů, dnes koluje mezi posluchači jako posvátný dokument. Nikoli jen coby rarita sběratelů, ale pro sílu, s níž vypráví. Je to svědectví – o stavu duše i společnosti, o ztrátě smyslu, o hledání světla ve světě, kde už žádné nemá svítit. A přesto svítí.
Právě touto deskou Hejátko stvrdil svou pozici vně i mimo kulturní scénu. Nebyl pozván do debat, nikdo jej nezval do pořadů, deska nebyla nikde propagována. A přesto o ní skoro všichni vědí. Mlčení, které kolem ní vzniklo, nebylo náhodné. Nebylo ani nevědomé. Bylo systematické a výsost?ně záměrné!
Hejátko dnes žije pod neformálním, o to však účinnějším zákazem. Říká se tomu „absolutní vymlčení“ – není nijak vyhlášeno, ale přesto funguje s naprostou precizností. Primárně na principu celospolečenské autocenzury. Jeho jméno nevyslovujete, pokud nechcete být označeni jako potenciální zájmová osoba. Jeho hudbu nikde nesdílíte, pokud nechcete přijít o zaměstnání. Jeho texty necitujete, pokud nechcete, aby vám přišlo trestní oznámení. Hejátko je vyloučen, ale ne umlčen.
A čím, že se provinil? Vlastně ničím. Jen neuhnul. Nepřizpůsobil se. Desítky let mluvil nahlas a na rovinu. Zastal se těch, které jiní odepsali. Odmítl kolektivní jazyk, kolektivní pravdu, kolektivní zbabělost. A krutě za to zaplatil. Opakovanými výslechy. Soudy. Vězením. Zničeným zdravím. A především – tichou likvidací veřejné existence.
Ale právě v tom je podstata jeho síly. V tom, že z něj nevznikla ikona, ale svědek. Ne symbol, ale člověk. Není obklopen aureolou, ale posvátným a důstojným bytím. Nechce obdiv – touží po procitnutí zbývajících...
Hejátko nestojí proti systému jako revolucionář. Nestojí na barikádě. Nestojí vůbec. Když je mu nejlépe, dokáže? sedět – někde na kraji, s kytarou, s jeho typickým basbarytonem, který unese jen tolik, kolik je třeba říct. Ne víc. Ne míň. A právě proto proniká hlouběji než hlasy, které dnes tolik? křičí do mikrofonů.
Jeho padesátiny nejsou připomínkou jednoho života, ale lakmusovým papírkem stavu naší demokracie. Jakou cenu má dnes slovo? Jakou váhu má odvaha? A kolik jí je třeba k tomu, aby člověk zůstal pravdivý – i za cenu, že přestane být viditelný?
Pavel J. Hejátko slaví. Ale není to oslava. Je to trpká připomínka našeho selhání a zrcadlo nastavené každému, kdo se nebojí alespoň podívat. A také výzva. Umění, které nezradí samo sebe, nezmizí – ani když se ho pokusíte bez obřadu pohřbít.
Jeho jméno je synonymem všech, kteří se odmítají smířit s pohodlnou lhostejností. Jeho hlas zní i přes všechny nánosy dehonestací, zesměšňování až po vymazání dál. Třeba ne z jevišť, ne z rádií, ne z obrazovek. Ale z duší těch, kdo nezapomněli, že statečnost? je forma pravdy – a pravda je vždycky nepohodlná.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
