Exorcismus - vymýtání ďábla. Procedura stále potřebná a využívaná, zahalená rouškou tajemna. Nebýt popkultury, především kinematografie, neměl by dnes běžný člověk o existenci exorcistů v moderní době ani ponětí. Hororové filmy, totiž udělaly z fenoménu posedlosti ďáblem cosi velmi vzrušujícího - a současně banálního až k nepravděpodobnosti. To se ostatně týká i satana samotného. A v tom právě spočívá to největší nebezpečí (a často pravděpodobně i záměr) producentů této mystifikace. 

Jaký potom div, že pro většinu dnešních lidí (mnohé katolíky nevyjímaje), je exorcismus něčím archaickým, překonaným, téměř mýtickým. Mnohé případy posedlosti proto bývají diagnostikovány jako "pouhé" duševní onemocnění. Jenže "moderní léčba" v těchto případech zcela selhává, nanejvýš pouze tlumí některé z vnějších příznaků.

Skutečná posedlost se přitom může projevovat různým způsobem, různou pravidelností či intenzitou. Vnější projevy nemusíej být zdaleka tak extrémní, jak si je lidé představují na základě béčkových filmů či komiksů. Jaká je tedy realita?

Slavný exorcista Gabriele Amorth se za svůj dlouhý život setkal se stovkami případů posedlosti. Na některé z nich vzpomíná ve svých textech. 

Několik vzpomínek exorcisty

Přinesli mi několikaměsíční dítě. Rodiče si neuměli vysvětlit některé jeho neobvyklé reakce. Pláč, který působil, jakoby pocházel z jiného světa. Nenormální křik na svůj věk. Lékaři ho vyšetřili, nic nenašli. A tak rodičům řekli: