K základním premisám konzervativního přístupu ke světu náleží přesvědčení, že pakliže něco funguje, nemělo by se do toho zbytečně zasahovat a mělo by se odolávat pokušení to nějakým způsobem měnit. Dvojnásobně to platí v případě, že něco funguje prakticky dokonale, aniž by si na to kdokoli stěžoval. To přesvědčení vyvěrá z poznaného, z odžitého, a to nikoli pouze z odžitého právě teď žijícími, ale i jejich předky, neboli ze zkušenosti. Zkušenosti, která opatrně nabádá, že ne všechny změny vedou vždy k lepšímu, a že je naopak nemálo změn, které vedou nebo historicky vedly spíše k horšímu, a to nejen kvůli nezamýšleným důsledkům, jež s sebou nesly.

Tyto dva principy a přístupy ke světu, pokrok a jeho touha po revolučních (společenských) změnách versus stabilita a evoluční přizpůsobování se, jakkoli s různým konkrétním obsahem, se historicky střetávají v přístupech k životu, k práci, k otázkám veřejným a politickým apod. Taková je i povaha dnešních sporů, které mnozí s úsměškem shazují jako „kulturní války“, jimiž prý vášnivě žijí jen okraje politického spektra.

Ale zpět k tomu, co funguje. Poslanecká sněmovna jedná o přijetí korespondenční formy voleb pro občany, žijící v zahraničí. Parní válec zvaný 108 hlasů opoziční strany s přehledem přetlačí, uvazovat se k němu a lepit se před něj k pomyslné vozovce mohou, jak chtějí. Existuje samozřejmě dlouhá řada argumentů, proč měnit náš perfektně fungující systém voleb není dobrý nápad. Jsou to argumenty vážné, etické, ústavní, právní, politické. Není asi potřeba je zde znovu opakovat, na těchto stránkách zněly v posledních letech nesčetněkrát. Nikdo mnohé z těchto argumentů zároveň v debatách uspokojivě nevyvrátil, ale tak už to bývá. Euro je ostatně tentýž případ.