Mezi národně konzervativní scénou (nemusíme se pořád označovat za dezoláty) zuří tuhý boj. Hledají se argumenty, proč toho či onoho nenávidět a podezírat, nehledají se důvody, proč se alespoň dočasně spojit. (Až vyhrajeme můžeme se zase do krve rozhádat, podezírat, prostě všechno to, co patří do našich tradic. Vždyť jsme přece národně konzervativní).

Kdysi mnou respektovaný Martin Koller znectil skoro všechny. Druláka vyřadil, protože ten ve svém mládí věřil v Evropskou unii. Nic nepomáhá, že nyní je jejím kritikem. Rajchl je podezírán z jakési kolaborace s režimem. V tomto ohledu odvedla vládní propaganda dobrou práci, a mnozí z nás na ni naskočili. Ano, a ještě jeden velký hřích Rajchl má – nevykřikuje o vystoupení z NATO. Politika je umění možného, to bohužel dnešní radikálové z našich řad nechápou. Skvělá Kateřina Konečná je ve špatné straně, tak ji odmítneme, ačkoliv by právě ona mohla být v čele opozičního hnutí a tak dál a podobně. SPD se zařídilo podle jednoho článku Vidláka, koupilo si popcorn a kofolu (tady jsem udělal změnu z coca coly), rozložilo stoličky a sleduje opoziční bitku.