František Kašpárek: Smrt Alexandra Dubčeka s otazníkem

V roce 1968 mě bylo 10 roků. Přihlásil jsem se do obnoveného skauta-junáka, abych o rok později předčasně složil skautský slib (věková hranice pro složení slibu byla 12 let), protože jedna krátká epocha se chýlila ke svému konci. Ten samý rok jsem dostal aršík známek se čtyřmi politiky- Svobodou, Dubčekem, Smrkovským a Černíkem. Nad spojenými známkami byl nápis „Věrni zůstaneme“. Nechci to komentovat. Jak známo, cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. V roce 1970 lidskou tvář socialismu nahradila tvář normalizační a z Alexandra Dubčeka se pomalu stávala postava, která jakoby snad ani nikdy neexistovala. Na krátký čas se vrátil do politiky po roce 1989.

Podivná hra čísel

Alexandr Dubček se narodil v roce 1921. V tomto roce byla založena Komunistická strana Československa, která se stala jeho osudem. Zemřel 7.listopadu, tedy ve výroční den Říjnové revoluce, která odstartovala komunistickou éru v zemi, jež v roce 1968 zadusila Dubčekovy reformy. Když vcházel jeden listopadový pátek roku 1989 na melantrišský balkon, aby se po dvacetiletém mlčení opět objevil na veřejnosti, bylo mu 68 let. Věk připomínal jeho osudný politický rok.

1.září 1992

Od sedmé hodiny ranní čeká před bratislavskou vilou Alexandra Dubčeka tmavomodré BMW. Ve voze sedí sedmatřicetiletý Ján Reznik, zkušený policista, který za patnáct let své služby u ministerstva vnitra najezdil přibližně milion kilometrů bez nehody. Je trochu nervózní, v deset hodin má být v Praze, kde začíná zasedání předsednictva Federálního shromáždění a Dubček stále nikde. Navíc začíná jemně mrholit. Dubček konečně v půl osmé přichází a usedá vedle svého řidiče. Na dálnici Brno-Praha Reznik zrychluje na 140 kilometrů v hodině. Podle Věstníku MV nemusí totiž ve vyjímečných případech dodržovat předepsanou rychlost a protože současně vykonává funkci osobní ochranky, nemá zapnutý bezpečnostní pás. Ten nemá ani Dubček. Reznik si mimoděk vzpomene, že nikdo z politiků, které vozil, si ho nikdy nezapínal. Čert ví proč. U Devíti křížů najednou Dubček-se slovy, že se musí podívat na něco do papírů-přelézá za jízdy na zadní sedadlo, kde má svoji aktovku. Mrholení přerůstá v hustý déšť.

88.kilometr

V roce 1992 bylo toto místo na dálnici mezi Brnem a Prahou jediné na dvoustech kilometrech bez svodidel a bez protisvahu. Nikde jinde než na těchto sedmi metrech se auto po smyku nemohlo dostat z dálnice…

Nehoda

Na 89.kilometru předjíždí Dubčekův řidič červenou Škodu 105. Před sebou vidí velkou lesklou kaluž vodu, dává nohu z plynu a začíná brzdit motorem. Cítí jak voda naráží do karoserie a má pocit, že s vozidlem se děje něco nepředvídatelného-pneumatiky jakoby sklouzávaly „někam jinam“. Vůz je neovladatelný. Reznik se snaží vyšlápnout spojku, aby mohl použít brzdy. BMW se točí kolem své osy, pak letí z dálnice ven.

Co předcházelo

O pár let později se pustili dva novináři do vlastního vyšetřování nehody. Netřeba snad ani dodávat, že systém se s nimi příliš nemazlil a svoji profesi museli opustit. Nešlo samozřejmě jen o případ Dubčeka, věnovali se příliš mnoha zakázaným tématům. Nepřejí si být jmenováni. Informace mám přímo od nich, tedy z první ruky. Cituji výsledky jejich pátrání o okolnostech, kterými vše začalo: „Zjistili jsme další informace, doplňující vnější okolnosti atentátu na Alexandra Dubčeka. Bezprostředně před Dubčekovým odjezdem dostal vedoucí garáží telefonický příkaz, aby pro jeho cestu nebyl použit opancéřovaný vůz, ale právě BMW. Pozoruhodný na celé záležitosti je fakt, že k příkazu ke změně vozidla bylo použito zakódovaného telefonu, k němuž má přístup pouze jediný člověk. Ten však v onen inkriminovaný okamžik prokazatelně nebyl přítomen ve služebně, kde se zmíněný telefon nachází.“

Svědkové nehody

Prvním svědkem, který dorazil na místo nehody, byl právě onen řidič červené Škodovky, kterou BMW předjelo. Není tedy pravdou, jak se všeobecně uvádělo, že havarované BMW zůstávalo delší dobu bez povšimnutí, skryté za keři. Jméno svědka není podstatné, říkejme mu třeba pan Horák. Po nehodě seběhl dolů ze svahu a později vypověděl, že na místě nehody se kromě obou zraněných mužů nenacházel nikdo jiný. Tento bod výpovědi je poměrně důležitý, jak vyplyne z následujících řádek ohledně polohy těl Dubčeka a Reznika. Pan Horák pak párkrát vyběhl na dálnici a zastavil několik aut, aby požádal jejich řidiče o rychlé předání zprávy policii a záchrance. Reznik později vypověděl, že se mu zdálo, že služební vysílačka funguje, ale na druhé straně se nikdo neozýval. Policie, záchranka a hasiči dorazili na místo nehody asi po dvaceti minutách. A nyní přichází zajímavý moment. Těsně před jejich příjezdem se na místě nehody objevují pracovníci ministerstva vnitra, které nikdo nevolal.

Pro lékaře záchranné služby z Humpolce bylo záhadou, jak se řidič a Dubček dostali ven z auta. Dubček ležel asi patnáct až dvacet metrů před automobilem a řidič u jeho nohou. Přední sklo bylo sice popraskané, ale celé, a vůz stál přibližně ve směru jízdy. Jednou z možností by bylo, že se dveře během havárie otevřely. To však zásadně popřel Harald Schlegel, expert od BMW. Podle jeho slov jsou dveře zkonstruované tak, aby to prakticky nebylo možné, pokud by Dubček nevyvinul tlak větší než sto kilogramů. V druhém případě by musel Reznik pomáhat Dubčekovi z auta. Při pozdějším soudním přelíčení na dotaz předsedy senátu, zda vytahoval Dubčeka z auta, dal Reznik opakovaně zápornou odpověď. Za zmínku také stojí, že soud odmítl přizvat k analýze automobilu firmu BMW, která o to sama požádala.

Další otazníky

Podle sdělení jistého tajemného informátora, jenž se obrátil na tisk, měl být nad zadním pravým oknem v karosérii ostrý zásek, který někdo musel udělat velmi ostrým předmětem. Z jakého důvodu by to někdo dělal ale už informátor nesdělil… Na uveřejněných fotografiích havarovaného BMW bylo vidět vysypané zadní sklo. Tímto zdánlivě odpadá otázka ohledně toho, kudy se řidič a Dubček dostali ven z vozu. Odpadá, ale jen zdánlivě. Charakter Dubčekových zranění vylučoval, aby toho byl schopen a řidič u soudu přece tvrdil, že mu ven nepomáhal. Něco tady nehraje. Pokud by oba muži vypadli během havárie, pak by asi neleželi před autem ve směru jízdy. My ale přece máme svědka, který byl na místě nehody bezprostředně poté, co k ní došlo. Jak řekl, nic podezřelého neviděl. Je tu ovšem jeden problém. I kdyby něco viděl, svědkové politických atentátů většinou vypovídají podle poněkud odlišných pravidel nebo mizí. Historie politických atentátů je v tomto ohledu velice přesvědčivá. Ovšem údajně existuje nesestříhaný videozáznam, který policie pořídila po svém příjezdu, a tady je zadní sklo vcelku. Není vysypané. Tím bychom se opět ocitli na začátku. Kudy se dostali oba muži ven? Dalším důležitým bodem je otázka, kam zmizel Dubčekův kufřík. Řidič Reznik vypověděl, že ho odevzdal pracovníkovi ochranky FMV. Jeho další putování nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Kufřík měl obsahovat písemné poznámky k projevu ve Federálním shromáždění, ve kterém chtěl Dubček varovat před rozdělením Československa, a další dokumenty, které souvisely s jeho plánovaným slyšením v Moskvě. Prokurátor Tomáš Havlík sice později napsal, že kufřík byl v pořádku s osobními věcmi odevzdán příbuzným, ale tato informace nic neobjasňuje. O obsahu kufříku totiž nepadlo ani slovo. Dalším klíčovým momentem případu zůstává fakt, že Reznik, příslušník federálního policejního sboru, odmítl vypovídat v průběhu přípravného řízení. Svoji výpověď předložil až při hlavním líčení, ale to již byl od svého obhájce poučen o známých faktech.

Komu ku prospěchu

V průběhu vyšetřování se objevila neoficiální hypotéza, že příčinou autonehody byla ultrazvukovou puškou prostřelena kola BMW. Abych byl upřímný, nemám tušení jestli vůbec něco takového existuje. Pokud ano, tak by s tímto mohla souviset ona náhlá výměna vozidla, ale již méně ostatní známá fakta. Pravděpodobně nám zde uniká některý velmi důležitý mezičlánek, dovedně zamaskovaný v přemíře částečných pravd. Koncem devadesátých let vydal na Slovensku bývalý spolupracovník Dubčeka komerční právník Liboslav Leksa publikaci „Tragédie na 88.kilometru“. Autor mimo jiné píše: „V jistém čase mi jistý člověk (a v tomto případě neuvedu ani přibližný čas a ani iniciály jména osoby) nabídl magnetofonový pásek, kde měly být nahrány hlasy, které vyslovily pokyn na odstranění Dubčeka z politického života. Požadoval vysokou sumu, kterou jsem neměl k dispozici, a již z tohoto důvodu bylo nemožné tento důkaz koupit…“ Leksa ovšem připouští, že nabídka mohla být falzifikátem.

Vynechme nyní příležitost a prostředek a zkusme se zamyslet komu Dubčekova smrt přišla k duhu. Nabízí se dva základní motivy a jedna doplňková hypotéza.
O zániku Československa ještě nebylo definitivně rozhodnuto a tehdejší premiér Stráský mnohokrát zdůrazňoval, že jeho vláda není vládou likvidační a že udělá vše pro to, aby po třicátém září bylo možné vytvořit funkční federaci. A Dubček byl bezvýhradným stoupencem Československa a jeho názor měl přece jen váhu v obou částech země. Také, jak o mnoho let později řekl jeho syn Pavol, nikdy by nepřipustil takové vytunelování zdrojů v Čechách i na Slovensku, ke kterému pak došlo. Asi týden po nehodě se v Berlíně konal 19.kongres Socialistické internacionály, na kterém měl být Dubček jmenován jedním z čestných místopředsedů této vlivné organizace. Jeho pozice v Československu by tímto byla značně posílena a jisté plány by se nikdy neuskutečnily. Dobrá věc pro občany, ale špatná pro plánovače budoucnosti.

Další možný motiv pro odstranění Dubčeka naznačil bývalý sovětský disident Sergej Grigorjan, vedoucí informační kanceláře Glasnosť. Podle jeho názoru byla Dubčekova nehoda pečlivě promyšlenou a připravenou akcí KGB. Grigorjan mnoho let pátral po utajované sovětské historii. Pro moskevský deník Izvěstija v roce 1993 napsal: „Dubček měl být předvolán jako svědek před ústavní soud v Moskvě v procesu proti Komunistické straně Sovětského svazu. Tam chtěl přednést některá dosud neznámá fakta o aktivitách sovětského stranického vedení na jaře a v létě 1968. Aby se zabránilo Dubčekově výpovědi, musel být odstaněn z cesty.“ A zde se objevuje podivná souvislost.

Ve stejný den, kdy havaroval Dubček, zemřel za záhadných okolností polský premiér Piotr Jaroszewicz. Podle policejní zprávy byl i se svojí ženou zavražděn v domku na předměstí Varšavy. Údajně rukou zlodějů. Vše ale nasvědčovalo, že se jedná o práci profesionálů. Také Jaroszewicz se měl zúčastnit slyšení v Moskvě o kriminálních praktikách KSSS a její úderné pěsti KGB. Jakoby někdo, jak říká Mark Harmon v seriálu Námořní vyšetřovací služba, svazoval volné konce.

Doplňující hypotéza (téměř nepravděpodobná, předkládám ji jen pro úplnost) ohledně automobilové nehody na 88.kilometru se nevztahuje k Dubčekovi, ale k jeho řidiči. Ján Reznik byl dříve služebním řidičem ředitele Inspekce slovenského ministerstva vnitra L.Čima, který v roce 1990 odvezl kompromitující dokumenty StB z Tisovy vily, a to právě za asistence Reznika. Později byl Čimovi udělen politický azyl ve Švýcarsku.

V roce 1968 dal Alexandr Dubček Česloslovensku určitou naději na zlepšení stávajících poměrů. Byl komunista, který věřil v socialismus s lidskou tváří. Přišel rok 1989 a Alexandr Dubček se opět ocitl ve středu zájmu. Bylo oněm napsáno mnoho článků, z nichž některé nesloužily ke cti ani Alexandru Dubčekovi ani jejich autorům.

Ponechme tedy na historii ať se sama zhostí konečného soudu.