Američané sází na to, že Írán je, v důsledku blokády jeho přístavů (což je porušení mezinárodního práva) a nemožnosti vyvážet ropu a další exportní komodity, připravován o obrovské finanční příjmy. Což ve svých důsledcích zvyšuje - podle Američanů - jeho  ochotu k uzavření mírové smlouvy, která bude co nejvýhodnější pro Spojené státy a jeho spojence, Izrael.

Naopak, Írán předpokládá, že prezident Trump a jeho vláda se postupně dostávají pod tlak mezinárodního společenství i amerického veřejného mínění v důsledku růstu cen ropy, zemního plynu a dalších komodit. Obě dvě premisy, oba dva předpoklady jsou v zásadě racionální. Respektive mají racionální jádro. Spojené státy ovšem nebojují se státem, který leží v Evropě. Írán je státem s pozoruhodně dlouhou historii a historickou pamětí. Není to země, která by se chtěla podvolit vojenskému a politickému tlaku bez boje. Dosavadní výsledky války ostatně nenasvědčují tomu, že by se Írán měl a chtěl položit na lopatky.

Írán prakticky nelze vojenský porazit. Jak chcete porazit zemi, která má přes 90 milionů obyvatel, zůstává vnitřně koherentní a má velké odhodlání uhájit svou suverenitu, zejména pokud jde o disponování s vlastním nerostným bohatstvím. Íránské vedení se nepochybně poučilo ze zkušeností Vietnamu a Afghánistánu. Čím víc  Američané útočili na strategické síle v Severním Vietnamu, čím více ničili jeho infrastrukturu, tím méně bylo severovietnamské vedení ochotno k jakýmkoliv politickým ústupkům. A stejně tak nebylo ochotno k politickým ústupkům ani tehdy, pokud Američané přerušili vojenské útoky na Severní Vietnam.

A mezitím pracovalo proti americké vládě vlastní veřejné mínění. Pokud americký prezident sází  na to, že má dostatek času na řešení, s ohledem na to, že doplňovací volby do Kongresu USA jsou až začátkem listopadu, velice se mýlí. Čas Trump prostě nemá.

Potřeboval by i s ohledem na své spojence v Evropě a na spokojenost americké veřejnosti pokud jde o ceny pohonných hmot, ukončit konflikt co nejrychleji. A čím rychleji konflikt bude chtít ukončit, tím vyšší politickou cenu bude muset zaplatit. Představa, že se Írán vzdá programu rozvoje balistických raket a zůstane tak nahý v současném rozbouřeném světě, je úplně lichá. Stejně tak je naivní představa, že Írán předá obohacený uran do rukou Spojených států.

To je představa, která musí u trochu realisticky uvažujícího člověka vyvolat jenom útrpný úsměv.

Jiná věc je ovšem snaha Spojených států obnovit normální provoz v Hormuzském průlivu s tím, že zůstane součástí mezinárodních vod. To je zcela správný politický cíl, ale za jeho akceptování budou muset Američané něco ve vyjednávání politicky zaplatit.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele

Psali jsme:

Křik proti změnám ve Strakovce: Aktivisté, vydávaní za „odborníky“

Mašek (ANO): Mikrofon okupuje předseda Hřib, Šebelová je napomenuta

Svoboda bez obrany není svoboda, poučil Kolář Landovského

Ruský dron v Rumunsku. ČT hned ráno volala Foltýna