Jenže všeobecné zoufalství strnulých vztahů mezi lidmi, mezi věcmi (a množinově navzájem) se pokusil překonat Derrida dekonstrukcí, která vychází z Heideggera.

Můžeme vůbec v současnosti vstoupit do mezilidských vztahů, aby to nebylo zablácenými paramilitárními botami první poloviny 20. století? Aby to, zcela zásadně, bylo bez fyzikálních experimentů angloamerického typu jako Hamburk, Drážďany, Hirošima, Nagasaki? Bez koncentračních táborů s „lékařskými“ laboratořemi, které provozovali Němci v Evropě a Japonci v Číně? Bez gulagů, ztráty rodin, ztráty sebe, tedy bez konkrétního lidského neštěstí, které se neztrácí statistickým vyjádřením a svižným televizním zpravodajstvím světových agentur a sdělení moderátorů s rozšířenýma očima, zdrogovaných mocí svého výrazu na obrazovkách?

Zejména, když víme, že jakákoli prožívaná „moc“ má podobné účinky jako kokain.

Kdo chce z této bažiny ne/vztahů vystoupit na pevninu, tak může použít „kulturní veteš“, která je vhodná k dekonstrukci. Je pro každého jiná, a proto originální. Může to být zaprášená kniha, obraz, fetiš, fotografie katana, se kterou lze přetnout i měsíční paprsek. Cokoli z těchto věcí tím dostává hodnotu zlaté pavučiny nalezené na krovu půdy, tedy místa, kam v podvědomí a ve snech často směřujeme. V důsledku překotné industriální evoluce bez Boha a se znásilněnou přírodou, jsme deprivováni tak hmatatelně, že podvědomě chceme unikat nahoru v neformulované prosbě o záchranu duše i těla. Nahoru do světla, pokud možno věčného a vše překonávajícího.

Také filmová tvorba, často reflexe shora nařízené transatlantické vazby, nám dává ve větší míře nahlédnout do reality i budoucnosti, která už patrně existuje jako políčka filmu, bez našeho vědomí a informovaného souhlasu. Jako políčka filmu, kterých ještě není 24, abychom je vnímali jako souvislý děj. Jako trhaný myšlenkový pohyb, kterému schází kontinuita, protože (většinově) máme k dispozici jen informace druhého nebo třetího řádu.