Drnčí mi z toho hlava, jak se ve všech společnostech, kam teď přijdu, omílá do vysílení mantra Zeman – Babiš – Sobotka – Kajínek. O nich, s dovolením, psát nehodlám. Jenom šťouchnu milého kamaráda Adama Černého, předsedu Syndikátu novinářů ČR, s nímž chodíme na víno do jedné lumpen/kavárny s další patologickou sedlinou, kterou je potřeba zlikvidovat, že zbaběle mlčí nad posledními neskutečnými výroky o naší profesi od jednoho progresivního paralytika z Hradu, který si v Číně v tomhle směru zanotoval s Vladimírem Putinem…, kde se nepohodlní žurnalisté vraždí průběžně.
„Bonmot“ našeho pana presidenta „mezi dveřmi“, nevyzněl diplomaticky, lze ovšem zaznamenat, že Vladimír V. Putin korigoval sdělení svojí následnou reakcí. Pan Rejžek ovšem klade oba výroky do jedné roviny, což je v poloze škodolibého kutnohorského permoníka v červeném kabátku.
A zde, s dovolením, ještě jedno jan/rejžkovo připodobnění. Kéž by si Syndikát vzal příklad z Českého centra mezinárodního PEN Klubu, který jmény Jiřího Dědečka, Ivana Klímy, Jiřiny Šiklové či Radkina Honzáka okamžitě reagoval na poslední drzé sprosťárny lukoilidního nemocného alkoholika!
Abychom se při zběžném čtení nedopustili omylu. „Diagnóza“ pro Miloše Zemana nepramení ze šetření psychiatra MUDr. Radkina Honzáka, CSc., ale z recepisu (LN 18. května) „bulvárníka“ s iniciálami J. R. To, ovšem zcela odpovídá 4. cenové skupině Pražské kavárny.
V dalším povídání o politické situaci u nás a ve světě dává pan Rejžek na zadek své residuální inteligenci, a zdá se, že vůbec nemusí hledat trestající nástroj. Obrazně řečeno, s jistotou kráčí do zahradního domku, k dobře promaštěnému býkovci, a potom transcenduje… Neklidné spaní na břiše, je jen malé nepohodlí, které bylo vykoupeno předchozí extází.
Druhá část jeho sdělení Mé poslechové debakly je zaměřena, snad, ne na hlubinnou psychologii a téměř „totální spolehlivost“ pana Režka ve vztahu k předem dojednaným závazkům vůči jedné knihovně, vůči jedné poslechové komunitě.
Můj názorový obrat
Pravím vstřícně: Kašlu na Milošův Hrad, jen Jana Rejžka mám rád.
Proč to dělám?, co způsobilo mé otočení o 180 stupňů, prostě něco tak lidského jako je strach! V mé osobní historii se zachovala vzpomínka, jak si Jan Rejžek před několika lety vyměňoval názory s Johnem Bokem na stránkách jednoho elektronického média. Slovo „estébák“ patřilo k těm mírnějším.
Jistě si nemyslím, že Jan Rejžek je mstivý člověk, jenže co když některá jeho angažmá a scénáře překračují rok 1989? Obecně řečeno, i dnes mohou škodolibí permoníci zle zatápět lidem. Ba i daleko více než předtím. Patří k nim dotyčný? To už by byla otázka na Johna Boka a některé další pražské osobnosti.
Zpátky do majdanu
Stále více se jeví, že být pokrokový v duchu pražské kavárny vyžaduje některé nepominutelné atributy. Jedním z nich je patologická nenávist vůči presidentovi Miloši Zemanovi, a s tím spojené permanentní vytýkací řízení, a hlasitý hovor o jeho negacích.
Nikoho z těchto hrdinů před/včerejška nezajímá, že se jedná nejen o řádového politika, ale státníka, který má sympatie těch opravdu velkých, těch kteří hýbou světem.
Politicko-společenská situace v České republice už dávno připomíná neblahé vlivy geopatogenního stresu. Zde jeden příklad. Václav Hnátek 20. května v deníku MF Dnes na s. 14 zveřejňuje, na téměř neviditelném místě, mikročlánek s názvem Omylník. Zde praví: „Publikum Alexandrovců prý dnes před pražskou halou projde uličkou hanby. Chystá ji skupina, jež si říká Kaputin a vadí jí ruská propaganda. Nic nového pod sluncem, před koncerty Madonny a Eltona Johna zase hulákal křesťanský kazatel. Jejich fandy nepřesvědčil a nejspíš neuspěje ani Kaputin u příznivců sborového zpěvu“. Já jen dodávám, že tak se i stalo, což je dobře.
Ale Plechový bubínek pražské kavárny dále drnčí a drnčí. Probudí to nobelistu Günthera Grasse a hlavně naše svědomí a sebevědomí?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
