Ale, byli i takoví, co si tohle nemysleli, jako Ludvík Vaculík, jeho Madla, Rudolf Křesťan, Lenka Procházková, Jiří Křižan a další, kteří měli jiný názor, a také jednali podle toho. Pro ně to bylo oživující, pro nás ostatní potřebné. Již proto, abychom všichni dokázali rozlišovat, co je (snad) dobré a co zlé.

Bohužel, lze se domnívat, že jsme do včerejšího septiku dnes spadli znova, jen pod jinými hesly, které se tenkrát nesly (a pronesly), takže byly k nepotřebě. Tady musím trochu odbočit, jen poodejdu do „archivu mysli“ pro jednu dobovou ilustraci k věcem tehdy vezdejším.

Již na tomto místě si však můžeme říci, že to tehdy nebyli jen disidenti, kteří měli vlastní názor, ale i zemití lidé s vědomím faktů: dlouhodobě formovaným v rodinných vztazích. Byli to takzvaní kulaci, v širším slova smyslu, také nositelé rodinných tradic, třeba hostinských a řady jiných profesí.

Tímto se jakoby ocitáme v roce 1970, u jména Zdeněk Š., ze závodu 45- automatizace, Nové huti KG v Ostravě-Kunčicích. Můj tehdejší kolega přišel jednoho dne do práce, rozdal nám šestiboké čajové sklenice, a na pracovním stole ležely i popelníky z protektorátu. Hlavně nám pak předal vzkaz z hůry (tedy půdy, kterou vyklízel), tehdy vlastně i shůry. Zde nejde o cvičení se slovy a podobnostmi. Prostě nám řekl a doložil několika hesly, co bylo chtěné a propagované za okupace, a co je chtěné za vlády lidu, na úrovni roku 1970.       

Trochu nás ovanula nejistota, nikoli však Zdeňka. Nasedl do svého Willysu a odjel plnit pracovní povinnosti. Byl uznávaný strojař technolog. Na střetu s místní mocí „kovaných“ odpovídal rázně: „Já na ně seru!“ A opravdu konal ve své věci i mnoha jiných, a procházelo mu to… Byl, jak se říká „přes motory“ (počínaje motokárami) a byl argumentačně silný. Kolik nás tehdy bylo takových (dnes již mediálních hrdinů) a mělo své opravdové a prosazované já?