Policejní stát je peklo. A my tu to peklo máme. Na straně jedné máme v Listině základních práv a svobod texty jako „svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“, „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“, nebo „cenzura je nepřípustná“, ovšem tolik důvěry občan zase nedostal. A tak u podobných svobodomyslných tezí v Ústavě zpravidla nechybí dovětek, že všechny ty svobody „lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“. Upřímně, podívejte se do sněmovny a senátu a řekněte mi, kolika lidem z nich byste svěřili bezpečnost svého státu, své rodiny, ochranu jejího zdraví, nebo například mravnost svých dětí. A přesně tito lidé rozhodují o rozdílu mezi „každý má právo…“ a „lze omezit zákonem…“.

U brány pekla policejního státu se krčí na jedné straně schoulená znásilněná svoboda slova. Nemusíte svými slovy a projevy nikoho zabít, ublížit mu na zdraví nebo jakkoli zcizit či poškodit jeho majetek, a přesto spácháte trestný čin, protože ti, kterým byste jistě z drtivé většiny nesvěřili bezpečnost svého státu, své rodiny, ochranu jejího zdraví, ani mravnost svých dětí, rozhodli, že jsou slova a projevy, které „lze omezit zákonem“. Na straně druhé pak u brány leží zbitá ochrana novinářského zdroje. Prý nemohla být bezbřehá a tak dostala po držce, protože Ústavu, která jí ochranu poskytovala, zase ohnuli. A protože podle Nejvyššího soudu není ochrana zdroje informací bezbřehá, nemá naše moc soudní problém s odposloucháváním novinářů a porušením jejich ústavního práva na soukromí.