Vážený pane ministře,

po odchodu do penze jsem si, jako obyvatel většího města, splnil svoje velké přání, prožít zbytek života na Šumavě, se kterou mně spojoval převážnou část života zájem o sport a přírodu.

Mám štěstí, že mně „zaplať pánbů přeje zdraví“ a tak mohu svoje představy stále aktivně naplňovat. Za šestnáct let stálého pobytu jsem však jako řadový obyvatel žijící na samotě, poznal nejenom krásu šumavské přírody, ale i druhou stranu bydlení v této krásné oblasti. Nebudu Vás zdržovat popisováním problémů spojených s dopravou do škol, k lékaři a do zaměstnání, se zaměstnaností, zásobováním, počasím atd., protože to jsou problémy společné pro všechny horské oblasti. Chci zdůraznit především problémy vyplývající z dlouholeté existence Národního parku Šumava založeného v roce 1991.  

Jako bývalý obyvatel většího města žasnu, co všechno museli místní obyvatelé vydržet a překousnout za 23 let existence parku, a je jedno, zda se jednalo o řadové občany, starosty, nebo podnikatele…

Je pravdou, že založení parku v  roce 1991 bylo všeobecně přijato s nadšením, protože  se předpokládalo, že do zanedbané, vylidněné a opomíjené oblasti přinese existence parku nejen potřebný rozvoj obcí, ale především pracovní příležitosti. Počáteční euforii však velice rychle vystřídalo zklamání z nenaplněných představ a slibů. Zato ze strany orgánů ochrany přírody stíhala jedna vznešená strategie, koncepce a vize druhou (O Šumavě společně, Konečně společně, koncepčně atp.). Pozadu nezůstávala ani memoranda a dohody se sousedícím bavorským parkem, uzavíraná bez účasti šumavských obcí.