Uprchli před ruskými vojsky po přestřelkách v Jižní Osetii. Projížděli jsme městem až k jedné z opuštěných základen a najednou se ocitli v koloně ruské těžké techniky. Rusové stáli u oné základny a odnášeli vše, co se odnést dalo. Zastavili jsme se u nich a snažili se sehnat velitele na rozhovor. Někteří z vojáků byli poměrně nepříjemní a jasně nám dali najevo, že s námi žádný důstojník mluvit nebude.
Prý jeli z Čečenska, až dorazili do Gori. O situaci toho moc nevěděli. A když pak začali střílet na kontrolním stanovišti po jednom autu, jehož osádka se nechovala asi tak, jak si představovali, nasedli jsme do našeho taxi a odjeli do města. Tam se balily zbytky gruzínských sil, například vojenští doktoři v nemocnici. Posléze se začalo střílet v ulicích, jak do města vstoupily polovojenské jednotky Osetinců a dalších, kteří měli velký rabovací apetit. Gori bylo ruské. Zajímavé bylo, že rusové v Gori vůbec být neměli a oficiálně vlastně ani nebyli. Moskva přiznala přítomnost svých vojáků ve městě až druhý den, do té doby jakoby neexistovali a všechno jakoby běželo normálně. Když jsme z Gori odjížděli, město uzavřely kontrolní stanoviště. Jen málo informací se dostalo ven.
Tak jen poslední dny kroutím hlavou, když koukám na to, co Kreml říká o neexistenci ruských vojáků na Ukrajině. Stejná strategie jako tehdy a stejně jako tehdy na tvrzení Kremlu skáče mnoho lidí, když uvažují o tom, jestli tohle už je to zlo, nebo zda ještě chvíli můžeme čekat, jestli to náhodou nebude převlečené dobro. Divím se opatrnickému postoji k Rusku premiéra Sobotky, divím se úřednickému postoji k vyzbrojování Kurdů, oproti třeba takovému Německu a nechápu, jak je možné, že ohrožení vnímáme jinak než naši sousedé Poláci.
Abych byl jasnější, problém by nebyl v tom, či onom postoji, ale v polovičatosti. Jistě, dopad sankcí je obojaký a jistě, sankce jsou eskalací konfliktu. Na druhou stranu jsou jasným signálem nesouhlasu s činy druhého a mohou mít dopad, i když jen na státy bohaté a otevřené, což Rusko stále – i přes úsilí Vladimira Putina – je. Nyní se láme chleba. Putinovi stačí vydržet do zimy a pak bude zase ve výhodě on. Nezastaví se na Ukrajině, pokud nebude muset. A to by měl být cíl. Sankce samy chování nějaké země nezmění, ale v kombinaci s vhodnými dalšími nástroji od diplomatických až po odstrašování vojenské pomohou.
Ne nadarmo se ovšem říká: nevyhrožuj ničím, co nejsi ochotný udělat. Pokud tedy uvaluji sankce a snažím se někoho odstrašit, jinými slovy jej odradit od nějakých kroků, nemohu zároveň o tom pochybovat, nemohu říkat, že si nejdřív musím spočítat, jestli to, co chci podniknout, mě nebude náhodou stát příliš, a pokud nebude, pak se do toho pustím. Může to připomínat raný středověk a vztah rytířů a kupců, či měšťanů, kterými prvně jmenovaný (a s ním část tehdejší společnosti) pohrdali. Rytířský étos obětování se, cti a etiky byl neslučitelný s počítáním, kolotočem získávání peněz, lichvou a obavami ze ztráty majetku. Jak píše Aron J. Gurevič ve sborníku Středověký člověk a jeho svět:
Měšťana, dokonce i bohatého kupce, urození lidé přehlíželi, rytířskou udatnost od něho nikdo neočekával. V očích urozených rytířů a dam je kupec pakáž, ubožák.
Nechci vyvolávat duchy minulosti, ostatně obroušené a upravené našimi výklady historie, jen je to pro mě metaforou pro to, co člověk může vidět dnes. Jestliže chci počítat peníze, nemohu se tvářit jako rytíř. Jestliže se chci tvářit odhodlaně a udatně, nemohu v ruce žmoulat bílou vlajku. Jestliže se chci tvářit čestně, nemohu se chovat zbaběle. Problém tedy nemusí být ani v tom, že se Česká republika nechce připojit k embargu a trestat Rusko – to je čistě věc politiky a rozhodnutí exekutivy kontrolované legislativou -, ale v tom, že tak činí polovičatě. Spirála sankcí či odvet totiž způsobí vždy škodu, v jakékoli fázi. V nějakém okamžiku je ovšem čestnější podstoupit nepohodlí a riziko, než se třást v koutku.
Tím spíš, že doufání v návrat toho, co jsme zažívali od 90. let minulého století je liché. Náš vztah s Ruskem už nikdy nebude takový, jaký byl tehdy, respektive v jaký jsme doufali, že bude. Namísto toho snažit se zachránit to, co nikdy nebylo, by bylo lepší přemýšlet o tom, jaké bude naše místo v tom, co bude – v multipolárním světě soutěživých velmocí.
Podobná polovičatost se ostatně projevila několikrát i při našem postoji vůči Severoatlantické alianci, která je jedinou pojistkou naší bezpečnosti za ještě přijatelnou cenu. Vylučování rozmisťování spojeneckých vojáků a základen na našem území, aniž by něco takového někdo požadoval, je jeden příklad. Dalším je dohadování se o výdajích na obranu v dalších letech. Premiér Sobotka chce, aby v pěti šesti letech dosáhly výdaje na obranu 1,4 % HDP. Příští rok tedy správně prosadil navýšení rozpočtu ze stávajících necelých 42 miliard korun na 43,5 miliardy korun, aby ovšem záhy ministerstvo financí navrhlo ve střednědobém rozpočtovém výhledu na rok 2016 43,7 a na 2017 44 miliardy. Premiér míní a úředníci na ministerstvu financí mění. Při rostoucí ekonomice se tímto tempem 1,4 % HDP asi nedosáhne. Nu, snad to tak nedopadne, ale signály jsou to docela zajímavé.
Posledním příkladem polovičatosti je, jak jsme se vypořádali s bojem Kurdů proti bojovníkům Islámského státu. Značná část světa se shodla na tom, že Kurdům je nutné pomoci a někteří tak činí dosti vehementně. Nakonec i to již zmíněné Německo, které se vždy drží zpět. Česká vláda minulý týden podnikla na první pohled chválihodný krok – odsouhlasila dar Kurdistánu sestávající se z nábojů do útočných pušek, kulometů, ručních protitankových granátů a obranných granátů. Dodávka tohoto daru ovšem podléhala jeho schválení iráckým ministerstvem zahraničí, respektive vládou v Bagdádu.
V praxi to znamená, že jakákoli další pomoc Kurdům je přímo navázaná na souhlas Bagdádu, který rozhodně nebude chtít to, co odmítal doposud, tedy slušně vyzbrojit kurdské vojáky. Logicky, riziko rozpadu Iráku je vysoké a s vykrvácenými Kurdy se spolužije lépe, než s těmi silnými. Tedy za normální situace, ale nyní vykrvácení Kurdové rozhodně neznamenají silnější Irák. To, co Kurdové potřebují nejvíc, jsou těžké zbraně. Přímo do Kurdistánu se ovšem budou dodávat jen těžko, ostatně podobně jako zbraně lehké, pokud někdo neuzná certifikát konečného uživatele Irbíl (Kurdistán) a nevydá firmám příslušné licenční povolení pro vývoz.
Jsem zvědav, jestli někdo Ministerstvo zahraničí přesvědčí, že povolení vývozu lehkých i těžkých zbraní do Kurdistánu je v zájmu České republiky a NATO, nebo jestli se to nechá zas tak plynout, protože vlastně už jsme dali dost. A darem. Jak rytířské…
Text vyšel na serveru www.onwar.eu
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: pravybreh.cz
