Předně, tento dodatek nepatří k vlastní Bibli, za druhé je takové označení falšováním dějin, protože ve starozákonní a novozákonní době se v této oblasti nevyskytovala země, která by nesla název „Palestina“. Dvanáct izraelských kmenů dobylo Izrael roku 1272 př. Kr, vytvořilo v Zemi Izraelské státní formu, později se země rozpadla na království Izraelské a království Judské.Židé vládli v zemi nepřetržitě po více než 1000 let a v zemi žili nepřetržitě 3300 let. Král David učinil z Jeruzaléma hlavní město izraelského státu. Jeruzalém nikdy nebyl hlavním městem arabské nebo muslimské entity.
Teprve v roce 135, po potlačeném židovském povstání Bar Kochby, nazval císař Hadrián, který vešel do dějin jako pronásledovatel křesťanů a zavilý nepřítel Židů, území Izraele a Judska „Palestinou“, což bylo řecké označení země obývané Pelištějci, kteří vládli i Gaze a Gatu, pocházeli však původně z ostrovů v Egejském moři. Římané chtěli smazat veškeré vzpomínky na židovské obyvatelstvo, chtěli vymazat název „Izrael“ a „Juda“. Arabové zemi ovládli jen dvakrát, od roku 634 do křižácké invaze v červnu 1099 a od roku 1292 do roku 1517, kdy byli poraženi Turky. Dnešní Palestinci nemají nic společného s egejskými Pelištějci, Palestinci jsou potomky Arabů, kteří se většinou přistěhovali na území Svaté země v 19. století, Palestina nikdy nebyla vyloženě arabskou zemí, jak se snaží antisionisté poukazovat.
Palestinci nejsou národ v obvyklém slova smyslu, až do založení státu Izrael roku 1948 byl Palestinec každý, kdo žil na území Eretz Jisrael: Židé, křesťané, drůzové, Arabové. Do té doby neexistoval žádný palestinský národ, zakladatelé státu Izrael David Ben Gurion či Chajm Weizman měli palestinské pasy, první židovské noviny se jmenovaly „Palestine Post“(dnešní Jerusalem Post). Turci, kteří Zemi Izrael dobyli roku 1517, nazvali tuto zemi Sýrií, Angličané Zemi Izraelskou dobyli roku 1917 a dali ji znovu název Palestina. To však nic neříká o lidech, kteří zde žili, beduíni, mniši, drůzové, Židé, všichni se jmenovali Palestinci.Teprve roku 1964, vznikla legenda, že Arabové, kteří žijí v Eretz Jisrael, jsou „národ Palestinců“, byla tak vytvořena umělá národní příslušnost, aby prostřednictvím arabské národní fronty bylo možné lépe potírat Izrael.
Proč Palestinci nechtějí nebo nemohou žít v míru s Izraelci?
Kdyby Palestinci chtěli, mohli by s Izraelci klidně žít. Zde se však nejedná pouze o etnické rozdíly, ale v rostoucí míře o náboženský fanatismus, protože konec konců jsou Palestinci z 97% muslimové. Avšak militantní islámský fundamentalismus není pouze izraelsko-palestinským problémem. Je nebezpečím pro celý svět. Vzpomeňme si jen na Alžírsko, Súdán, Írán, Sýrii, Irák a dnešní tzv. „migrační krizi“. Pro muslimy je Izrael z náboženského hlediska cizím tělesem, podle Koránu Dar-al Harb, totiž válečnou oblastí. Pro fanatické muslimy se stal požadavek „Palestinského státu“ s Jeruzalémem jako hlavním městem politickým podnětem náboženského konfliktu. Když vyřadíme náboženský fanatismus mohli by Izraelci a Palestinci spolu klidně žít.
Proč nechtějí žít s Izraelci palestinští křesťané?
Mezi Palestinci je křesťanů jen 3%. Je to jen nepatrná menšina mezi Palestinci, kteří jsou z 97% muslimové. Před vznikem islámského fundamentalismu v 70. Letech se cítili palestinští křesťané především jako Palestinci a plně se zasazovali v „Organizaci pro osvobození Palestiny“. V současnosti jsou však ve stoupající míře pro své muslimské soukmenovce jako křesťané nežádoucí. Na palestinské vlajce a na zdích palestinských domů se vyskytuje heslo „v sobotu zabíjíme Židy, v neděli křesťany“. To samozřejmě křesťany zastrašuje. V situaci, kdy by došlo k odsunu Izraelců, kteří jsou pro křesťany jistým ochranným valem, by byli a už i nyní jsou křesťané v Palestinských autonomních oblastech vydáni bezmocně na pospas muslimům. Podle prohlášení palestinských křesťanů jsou pro ně tři možnosti, jak přežít, výt s vlky a projevovat se vůči Izraeli pokud možno ještě nepřátelštěji než muslimové, nebo upustit autonomní oblast a přestěhovat se buď na území kontrolované Izraelci či někam do ciziny, poslední možností pro křesťany zůstává možnost zapojit se do boje proti muslimům, což je životně nebezpečné (viz kauza Libanon)
Je vůbec nějaké řešení, jak by mohli Palestinci a Izraelci spolu žít?
Jistě. V roce 1991 předložila Madridu tehdejší izraelská konzervativní vláda arabským státům plán na řešení konfliktu v podobě autonomie dle švýcarského vzoru. Podobně jako ve Švýcarsku jsou různé oblasti s rozličnou kulturou a jazykem (např. francouzská a německá), jejichž obyvatelé však tvoří jeden národ pod společnou vládou , takto podle tohoto plánu mělo být i v Izraeli. Oblasti s převážně hebrejsky mluvícím obyvatelstvem a arabsky mluvící palestinské oblasti s lokální autonomií pod společnou vládou se svobodně voleným parlamentem s izraelskými a palestinskými poslanci , společně v jednom státě. Žel vznikl muslimský fundamentalismus, který naprosto odmítá jakékoliv spolužití s Izraelci. Tak myšlenka na společné soužití v autonomních oblastech zanikla, zůstal jen pojem „Autonomní plán“ v ujednání z Oslo, načaté Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem k rozdělení státu, což v této smíšené oblasti nezbytně naprogramuje nové problémy.
Palestinci byli ze své vlasti vytlačeni izraelskými přistěhovalci
Mýty, které rozšiřují antisionisté, jsou, že „Palestinci byli vyhnáni ze své vlasti izraelskými přistěhovalci“. Zní to opravdu dojemně, jak se celý svět stará o Palestince, aby nebyli vyhnáni ze své vlasti. Miliony lidí z třetího světa a východních zemí jsou na útěku a málokoho to zajímá, jen o Palestince se svět intenzivně zajímá. Přitom se zcela přehlíží, že by Palestinci mohli klidně žít s Izraelci. Na území státu Izrael žije 20% arabského obyvatelstva (zhruba 1,8 milionu), kteří mají stejná práva s izraelskými Židy. Kdo však společně s Izraelci žít nechce, tomu je k dispozici rovnocenná, dokonce třikrát větší země na druhém břehu Jordánu, není tedy třeba „zahánět Izraelce do moře“, aby Palestinci získali životní prostor, Palestinci mají na výběr, pokud se týká jejich vlasti, Izrael však jinou volbu nemá, pro něj existuje jen jediná možnost na území biblického domova. Mezinárodní rodný list Izraele byl stvrzen biblickým zaslíbením, nepřetržitým židovským osídlením v zemi od času Jozuy, Balfourovou deklarací, mandátem Ligy národů, rozdělením území rozhodnutím OSN v listopadu 1947, přijetím státu Izrael do OSN v roce 1949 a hlavně fungováním státu, který vytvořil ze země kvetoucí, prosperující stát na nejvyšší úrovni.
Izrael se snaží zabezpečit důstojný život Palestinců, umožňuje jim přístup k práci, moderní léčbě, k vymoženostem demokracie, leč bohužel někteří palestinští Arabové zneužívají vstřícná gesta židovského státu k páchání teroristických útoků na civilní obyvatelstvo v Izraeli. Izrael tak zůstává osamoceným ostrovem demokracie a civilizačních hodnot, které má právo bránit. Dnes se ukazuje, že to už nedělá výhradně pro sebe, ale čelí i rozpínavosti militantního mohamedánství, které představuje hrozbu v současnosti i do budoucího věku nejen pro Izrael, ale i pro Evropu a Spojené státy.
Vyšlo na eportal.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
