Babiš bez váhání kajícně přiznal, že se nechal vytočit tendenčně vedeným rozhovorem a přestřelil. Finanční kontrolu už ke konkurenci určitě nepošle a dnes říká, že ani nechtěl. Z celé aféry má napadené médium vítanou reklamu a Babiše to nepoškodí, neboť novináři mají u veřejnosti pověst jenom o málo lepší než politici.  

Za zaznamenání tak stojí především předvedená solidarita novinářů, kteří se nenechají šikanovat nějakým miliardářem, nejsou-li navíc na jeho výplatní listině. Ti, kteří na výplatní listině zámožného vlastníka jsou, se komentáře takticky zdržují. Nedá se určitě napřímo říct, že je to podle přísloví koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Něco takového vlastník po svých zaměstnancích ani nechce. Andrej Babiš je se svou mediální akvizicí nepochybně zcela spokojen v tom smyslu, že mu MFDnes a Lidovky nejdou po krku, nemydlí mu schody, nesnaží se mu uškodit.  

Za první místo na žebříčku politické obliby ovšem Andrej Babiš médiím nevděčí. Veze se na módní vlně slabosti voličů pro hodné miliardáře, co se obětují pro obyčejné lidi, neboť se už nemohou dívat na to, jak si na ně politici dovolují. Jsme svědky politického kýče, který ovšem funguje.  

Ty čertíky, co vyskakují z krabičky, nevnímá frustrovaný občan jako hlídací psy demokracie. Takto novináři připadají sami sobě. Občan spíše vezme v ochranu chudáka ministra, kterého média nenechají na pokoji a peskují ho za malichernost. Aby to ale takto Babišovi vydrželo, musí mít jako politik obdobný úspěch, jaký měl coby podnikatel. Jinak řečeno, potřebuje zázrak.