Každé ráno začíná pohledem na teploměr, po zjištění jeho stavu, a přezření oblohy, zda někde není černý mrak, končí zklamaným konstatováním, že nás čeká další suchý a horoucí den. Jsme nabádáni k co největšímu pití, vyhledávání stínu, nepřetěžování organismu a řadě dalších věcí, které může člověk v produktivním věku těžko dodržet. A tak nám nezbývá než doufat, že se jedná o výjimečnou abnormalitu tohoto léta. Jenže, kdo ví? Co když se nejedná o abnormalitu, ale počátek něčeho, čeho se nechce ani vyslovit, a co se dlouhá léta neřešilo než slovy, protože skutečné opravdové řešení by stálo hodně peněz, a nikomu se nechtělo platit, ani uskrovnit.
Podobným problémem se začíná jevit stěhování obyvatel Afriky, ale částečně i Asie do Evropy. Představitelé EU, jak obvykle, řešili tento problém v jeho počátcích rozpisem kvót, kolik která země přijme běženců. To bylo většinou států odmítnuto. Místo toho se státy zavazovaly samy, kolik běženců přijmou. Došly ke skoro stejným číslům. Mezitím počet běženců narostl, a kvóty, ať stanovené, nebo dobrovolné již neodpovídají. A tak se o běžencích hlavně píše, a to už prakticky každý, kdo umí psát, a chce se mu. Občas se objeví i nějaká tabulka, kdy ta či ona organizace udělá výzkum veřejného mínění, a dozvíme se, o kolika procentech občanů si ta organizace myslí, že tu běžence chtějí a o kolika, že ne. Nikdo nám zatím neřekl, co se s nimi bude dít. Zatím jsme byli pouze informováni o tom, že jsou umisťováni do táborů, kde vyčkají poskytnutí nebo neposkytnutí azylu, případně dalších rozhodnutí, jejichž obsah není zatím zveřejňován mimo takových pitomostí, jako je např. potápění lodí, které je převážejí, až běženci vystoupí na břeh. Vedle toho nám sdělují různí politologové, politici a publicisté, že běžence nechceme, protože jsme načichlí totalitou a máme rasové předsudky. Až se do nás dostane západní kultura, nebude nám jejich přistěhovalectví dělat žádný problém, a rádi jim něco dáme z našeho bohatého stolu. Na levicově zaměřené občany se apeluje solidaritou. A po apelacích na morálku a soustrast, se vytáhne i materiální důvod, že běženci stejně nechtějí k nám, ale buď do Německa, nebo Švédska, kde mají mnohem více štědrý sociální systém. Občas se promítne nějaký rozhovor s nimi, nebo řešení nějaké neshody, či naopak, a také snímky z jejich domova nebo táborů v Africe či Asii, kde dosud žili.
Tedy, jeden se nestačí divit, co je nám předváděno, a za co jsme odsuzováni, ač se nás nikdo na nic neptal. Leží mi v hlavě záběry z řeckých ostrovů, jak nestačí vybavit běžence doklady, protože je jich stále víc. Ti se rozčilují, a někteří požadují návrat zpět, samozřejmě na útraty Řecka, protože se jim už nechce čekat.
Vzpomínám záběrů ze syrských, tureckých a dalších táborů. I když jsem samozřejmě ovlivněn způsobem, jak kde někdo všechno natočil, kladu si otázku, jedná se opravdu o lidi se stejným osudem? Na první pohled, rozhodně ne! O co tedy tady vlastně jde? Snad by nám mohl někdo celou věc vysvětlit, když už po nás požaduje zabezpečení těchto lidí po všech stránkách. Pokud možno, jak je tomu doopravdy, a také bez urážlivých výpadů.
Pokud se týká kárání, že jsme stále načichlí totalitou a máme rasové předsudky, ale lidé na západě ne, dovolím si připomenout dvě věci. Není to zase tak dávno, co Romové od nás utíkali do Velké Británie, aby se v drtivé většině zase vraceli zpět. Vzpomínám pak britského řešení, kdy k nám poslali své imigrační úředníky, kteří na letištích a autobusových nádražích nepřipustili nastoupení Romů do letadla nebo autobusu. Jen na základě pohledu, žádné šetření děláno nebylo. Nakonec, pokud někdo letí třeba do USA, musí vyplňovat osobní dotazník, a jak je na něm napsáno, konečné rozhodnutí o vstupu do USA je na imigračním úředníkovi. Aby nedošlo k omylu, já jim to nevytýkám, uznávám právo každého státu na přiměřenou kontrolu všech lidí, kteří do něj chtějí přicestovat. Ale ať to platí pro všechny, tedy i pro nás. Zní mi licoměrně, když lidé, kteří za to kritizují nás, nekritizují ty, kteří to dělají také. Stejně tak, co jsme vyslechli kritik třeba na prezidenta Zemana, kvůli jeho prohlášením, co a jak s běženci. Dosud jsem ale neslyšel od těchto lidí kritiku politiků třeba Anglie, Austrálie nebo USA za obdobná prohlášení.
Přesvědčování, že běženci směřují v zásadě do SRN a Švédska, kvůli štědrému sociálnímu systému, ale k nám ne, vzbuzuje spíše už jen veselí. Nějak v tom zanikají řeči o politických důvodech útěku, nebo hrozbě smrti, a stejně i výhled do budoucna, co se bude dít potom, až se tyto štědré sociální systémy zhroutí. A že se zhroutí, je více než jisté. Jsou totiž nastaveny tak, aby zabezpečily lidi, kteří do nich přispívali. Nejsou žádný oslík, který se v případě potřeby otřese a vypadne z něj pár dukátů.
Potom bude samozřejmě nátlak na další státy k přijímání těch dalších uprchlíků.
Asi by bylo dobré, nazývat věci pravými jmény, a přestat si hrát na humanitu a solidaritu tam, kde o ni doopravdy nejde. Co je humánního na tom, když budeme dávat sociální dávky několika tisícům lidí, schopných se dostat do Evropy, a necháme jich miliony se potácet na rozhraní života a smrti v Asii nebo Africe, a ještě na tom vydělávat spousty podivných organizací. O jakou solidaritu se jedná, když dáváme někomu almužnu, a to ještě prostřednictvím jiného. Zkusme nazývat věci pravými jmény, počínaje představiteli EU a konče kterýmkoliv z občanů. Pak teprve máme šanci na řešení bez podivných her kolem.
JUDr. Ivan Jordák, Letohrad
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
