Každé ráno začíná pohledem na teploměr, po zjištění jeho stavu, a přezření oblohy, zda někde není černý mrak, končí zklamaným konstatováním, že nás čeká další suchý a horoucí den. Jsme nabádáni k co největšímu pití, vyhledávání stínu, nepřetěžování organismu a řadě dalších věcí, které může člověk v produktivním věku těžko dodržet. A tak nám nezbývá než doufat, že se jedná o výjimečnou abnormalitu tohoto léta. Jenže, kdo ví? Co když se nejedná o abnormalitu, ale počátek něčeho, čeho se nechce ani vyslovit, a co se dlouhá léta neřešilo než slovy, protože skutečné opravdové řešení by stálo hodně peněz, a nikomu se nechtělo platit, ani uskrovnit.

Podobným problémem se začíná jevit stěhování obyvatel Afriky, ale částečně i Asie do Evropy. Představitelé EU, jak obvykle, řešili tento problém v jeho počátcích rozpisem kvót, kolik která země přijme běženců. To bylo většinou států odmítnuto. Místo toho se státy zavazovaly samy, kolik běženců přijmou. Došly ke skoro stejným číslům. Mezitím počet běženců narostl, a kvóty, ať stanovené, nebo dobrovolné již neodpovídají. A tak se o běžencích hlavně píše, a to už prakticky každý, kdo umí psát, a chce se mu. Občas se objeví i nějaká tabulka, kdy ta či ona organizace udělá výzkum veřejného mínění, a dozvíme se, o kolika procentech občanů si ta organizace myslí, že tu běžence chtějí a o kolika, že ne. Nikdo nám zatím neřekl, co se s nimi bude dít. Zatím jsme byli pouze informováni o tom, že jsou umisťováni do táborů, kde vyčkají poskytnutí nebo neposkytnutí azylu, případně dalších rozhodnutí, jejichž obsah není zatím zveřejňován mimo takových pitomostí, jako je např. potápění lodí, které je převážejí, až běženci vystoupí na břeh. Vedle toho nám sdělují různí politologové, politici a publicisté, že běžence nechceme, protože jsme načichlí totalitou a máme rasové předsudky. Až se do nás dostane západní kultura, nebude nám jejich přistěhovalectví dělat žádný problém, a rádi jim něco dáme z našeho bohatého stolu. Na levicově zaměřené občany se apeluje solidaritou.  A po apelacích na morálku a soustrast, se vytáhne i materiální důvod, že běženci stejně nechtějí k nám, ale buď do Německa, nebo Švédska, kde mají mnohem více štědrý sociální systém. Občas se promítne nějaký rozhovor s nimi, nebo řešení nějaké neshody, či naopak, a také snímky z jejich domova nebo táborů v Africe či Asii, kde dosud žili.

Tedy, jeden se nestačí divit, co je nám předváděno, a za co jsme odsuzováni, ač se nás nikdo na nic neptal. Leží mi v hlavě záběry z řeckých ostrovů, jak nestačí vybavit běžence doklady, protože je jich stále víc. Ti se rozčilují, a někteří požadují návrat zpět, samozřejmě na útraty Řecka, protože se jim už nechce čekat.