Jediné co mě napadá, takřka s jistotou, že s demokracií a svobodou budeme brzy končit, a to i formálně. Ty výkřiky hlavně veřejnoprávních médií a obecně prospěšných organizací, že v případě ohrožení demokracie a svobody nás ochrání EU a NATO, je jedna z největších pitomostí, které jsem kdy slyšel. Je to stejně hloupé jako povzdech jednoho z politiků, když naši zemi navštívil Pinochet, „škoda, že tu nebyl někdo takový v roce 1948, ten by na milice poslal tanky a zachránil u nás demokracii.“ Podobně i výkřiky o humanitárním bombardování, nebo menším jaderném preventivním úderu.

Bylo by asi rozumné poučit naše politiky a představitele obecně prospěšných organizací o tom, která ozbrojená složka státu se užívá na obranu země před zahraničním nepřítelem, a která před vnitřním. Potom bude zjevné, že demokracii a svobodu nelze národům přinést puškami a kanony, nebudou-li napadeni cizí mocností, ba dokonce ani tím, že si všechny politické strany doplní ve svém názvu, že jsou demokratické. Stejně obsažné je prohlášení, že zárukou demokracie a svobody je soukromé vlastnictví. Lze tu připomenout Talleyrandovu odpověď, když přišli za ním s tímto nápadem v době Francouzské revoluce, že „pokud bohatým lidem chcete zajistit právo na majetek, musíte chudým zajistit právo na práci, protože to je jediný majetek, co chudí mají.“ Toto je vyjádření vévody, biskupa a ministra v několika vládách před dvě stě léty.

Nedávno, mi někdo poslal krátký článek, spíše úvahu, údajně od profesora Kašparů, „co se stalo s naší dobou?“ Je smutné ono psaní a pan profesor vidí, že u běžných občanů vládnou pocity nespravedlnosti, křivdy a zklamání, ale i nemožnosti s tím něco udělat. Zhodnocení provedl slovy studenta z Asie, "Žijete v zemi, kde nic není hanba!" Příčinu vidí ve ztrátě sedmi hlavních ctností, tj. pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti. Varuje před budoucností, kdy může dojít k přeměně bezmoci spolu s bezvýchodností v agresi. Má bohužel pravdu. Lze sem přiřadit i převrácení hodnot, které dospělo až k tomu, že zločinec je více chráněn než člověk jím postižený. Stejně i menšiny jsou chráněny víc než většiny. Cílem není ani tak jejich ochrana, ale možnost ukazovat, jak jsou chráněny. To pak vede k rasismu, xenofobii, až fyzickému pronásledování těchto lidí. Dochází i k omezování práv jednotlivce, a to ne těch jednotlivců, kteří se dostali do rozporu s právními předpisy, ale těch osob, které je plní a chovají se v souladu s nimi.